Literární salon

Literární salon

Literární salon

Vydavatelství    Čtení / Festivaly    V médiích    Salony na Loretě Kontakt    O nás    Z historie LS

 

 

Jan Riedlbauch – Ein Traum aus schwarzem Glas/ Sen z černého skla, 2018, edice Bilingva
(překlad do němčiny Zdenka Procházková-Hartmann)

Výbor z básnického díla Jana Riedlbaucha Ein Traum aus schwarzem Glas/Sen z černého skla zachycuje autorovo básnické dílo ve všech jeho polohách: na jedné straně neoxpresivní lyrika s mohutným vrstvením obrazů až na hranici či za hranici srozumitelnosti (v návaznosti na tvorbu R. M. Rilka či V. Holana), začleňování našeho pozemského bytí do vesmírného řádu v duchu romantické tradice za specifického užití patosu, na straně druhé lidová píseň a žalozpěvy za mrtvé. Výbor vychází u příležitosti autorových sedmdesátých narozenin. Básně z autorových knih Mateníky v jestřábově žlutém oku, Bílý hřebec Černý pán, Zelená bříza Zpěvy pro otce, Obrazy Krajiny Hry, Obsidiánoví šílenci vybrala a do němčiny převedla Zdenka Procházková-Hartmann, uspořádal je autor. Poezie Jana Riedlbaucha je na všech rovinách inspirována klasickou hudbou; zejména po formální stránce autor usiluje o převedení hudebních forem do jazykové roviny.

 

Curriculum Vitae – ze sbírky Ein Traum aus schwarzem Glas/ Sen z černého skla

JAN RIEDLBAUCH (*29. 11. 1948, Strakonice)

Vystudoval hru na flétnu příčnou na Pražské konzervatoři a na AMU v Praze. Kromě koncertní činnosti (mj. v souboru Gran Duetto Concertante s kytaristou Miloslavem Klausem) působí jako pedagog na Pražské konzervatoři. Před rokem 1989 nemohl publikovat, samizdatově vyšlo několik básní v ineditní revue Tečna (Praha 1987), ve sbornících Úderem tepnyAlmanach ’89. V rukopisech zůstaly např. sbírky: Gladiátorské listy, Na náhrobek kentaurů, Srdce jménem Orfeus, Černá růže pro Georga Trakla, Divoký vězněný pták, Černá labuť černá růže, Žlutá růže pro Tu-Fua, Žena s koňskou hlavou – Dialogy se smrtí. Po roce 1989 byly jeho básně otištěny v časopisech Hudební rozhledy, Revolver Revue, Souvislosti, v antologii Krajiny milosti (Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1994) a v internetové antologii Vrh křídel. Jeho básně zhudebnili I. Kurz, V. Riedlbauch a M. Kubička.

 

Knižně vydal

bibliofilie

Triptych vznešených sebevrahů (kresby V. Popov, soukromý tisk, Praha 1989)
České triste – tři podzimní básně (kresby R. Riedlbauch, nakladatelství Ladislav Hodný, Týn nad Vltavou 1993)

výbory z básní a sbírky

Mateníky v jestřábově žlutém oku (básně z let 1984–1996 uspořádal J. Zelenka, kresby A. Hejl, edice Turské pole, Tursko 1996)
Bílý Hřebec Černý Pán (básně z let 1973–1999 usp. T. Riedlbauchová, kresby R. Riedlbauch, Votobia, Olomouc 2001; závěrečná skladba Variace na údery vlastního srdce – památce Arne Linky vyšla v knize Svět hudby Arne Linky, Šimon Ryšavý, Brno 2000)
Zelená bříza Zpěvy pro otce (básně z let 1994–2004 usp. T. Riedlbauchová, obrazy R. Riedlbauch a plastiky M. Vácha, Petrklíč, Praha 2007)
Obrazy Krajiny Hry (básně uspořádal autor a T. Riedlbauchová, obrazy R. Riedlbauch, Muzeum středního Pootaví Strakonice, Strakonice 2008)
Obsidiánoví šílenci (malby R. Riedlbauch, Literární salon, Praha 2011)

 

Jan Riedlbauch – ukázky ze sbírky Ein Traum aus schwarzem Glas/ Sen z černého skla
(překlad do němčiny Zdenka Procházková-Hartmann)

 

Sen z černého skla

Obří žabák z deštného pralesa na Orinoku:
Dirigentským gestem zadní nohy odhrnuje
rudou oponu: Aréna, mořský písek z Andalusie,
přesýpací hodiny na dně mého času.
Míjím ho na plameni lilie, na bílém býku:
Francisca Goyu, celého v černém sametu. –
Čelo ozářeno zenitovou hvězdou barvy hořícího lihu,
varovně na mě křičí: „ – – Y el tambor también!
El tambor también! – – – – “ /Buben také!
Nezapomeň! říkám si, zatímco mi aztécký velekněz
rve z kolibří hrudi obsidiánové srdce.: Ne,
je to mrtvý kos. Ne, je to výbuchem sopky
po zalknutí Orfeově černý opeřený had.:
Vrhá ho, to černé srdce moje, střemhlav vzhůru,
někam hluboko za nenávratné dětské oči,
daleko v maminčině písni, soupeřivě vysoko
mezi souhvězdí Draka a Orla –––––––––––

po smrti otce, 2003

 

Ein Traum aus schwarzem Glas

Meeressand, Riesenfrosch aus dem Regenwald in Orinoco:
Mit einer Dirigentengeste seiner Hinterbeine zieht er auf
den roten Vorhang: Eine Arena, Andalusiens
Sanduhr am Boden meiner Zeit.
Ich reite an ihm vorbei mit Flamme einer Lilie, am weißen Stier:
Vorbei an Francisco Goya, er ganz im schwarzen Samt. –
Die Stirn beleuchtet vom Stern des Zenits mit Farbe des brennenden Spirits,
scharf warnend schreit er mich an: „ – – Y el tambor también!
El tambor también – – – – “ / Die Trommel auch!
Vergiss nie! sag ich mir, während der Azteken Hochpriester
für mich aus Kolibri-Brust das Obsidianherz reißt. Ach nein,
es ist nur eine tote Amsel. Nein, es ist durch Ausbruch des Vulkans,
nachdem Orfeus schwer Atem holte, schwarze befiederte Schlange:
Sie schmeißt es, mein schwarzes Herz, kopfüber hinauf,
irgendwohin ganz tief hinter verlorene Kinderaugen,
weit in Mütterleins Lied, wetteifernd hoch
zwischen die Sternbilder Drache und Adler –––––––––––

nach dem Tod meines Vaters, 2003

 

 

 

(Mluví čínský zvěrokruh)

„ ––––– mrtvá šeď tupá šeď
hluchá šeď!: masturbuje Myš
v hluboké kosmické modři,
naříká půlnoční slavík
v hrdle velké kočky:
Ó, Tygře-básníku!:
Pro anděla suříkového lotosu
to je Tvá na prameni krve žlutá žába,
nebezpečná zlatá tečka,
věčná odlyrizovaná odpověď –––––– ! “

Taegu, Jižní Korea, červenec 2008

 

(Es spricht chinesischer Zodiacus)

„ ––––– totes Grau, stumpfes Grau
gehörloses Grau!: Die Maus masturbiert
im tiefen kosmischen Blau,
Mitternachtsnachtigall klagt
in der Kehle großer Katze.
Oh Tiger – du Poet!
Lotus aus Minium, für dessen Engel
sitzt auf der Blutquelle ein gelber Frosch,
gefährlich gelber Punkt,
der Lyrik beraubte ewige Antwort –––––– ! “

Taegu, Südkorea, Juli 2008

 

 

 

Horkým létem opilý vítr

Naslouchá libozvukům
na třtinovém rumu,
na Panově
zdivočelé flétně

Křičí noc: Kam uschoval jsi,
můj milovaný Pegasi,
kováři-básníkovi
koňakovou drogu?

Mlčí na bažinách v růžovoučkém vřesu
vykuchaný žlutý měsíc:
studený paprsek jeho
mokřiskem vášně, středem srny
(v barvě Kleopatřina
hadího klína)

v jasnou tmu, v růžovou mušli vede
na srdce tolik nachystanou
na jeho touhu tolik hladovou
fernetovou dogu

 

Durch heißen Sommer betrunkener Wind

Er lauscht den Wohlklängen
des Zuckerrohrrums
auf Pans
verwilderter Flöte
Die Nacht schreit: Wo hast du
mein lieber Pegasus
dem Schmiede – Dichter
die Cognac Droge versteckt?
Er schweigt am Moor in rosa Erika
ausgeweideter gelber Mond:
sein kalter Strahl führt
durch Nässe der Leidenschaft, durch den Körper des Rehes
(In Farbe Kleopatras
Schlangenschoßes)
in helle Finsternis, in rosa Muschel
bereitet vor so sehr aufs Herz,
auf seine Sehnsucht, so sehr hungrig
nach starker Fernet Dogge

 

 

 

Srpen nad Palermem

Měsíc, planý plod,
vychází z modré hory:
Zaběhlé jehně nad stínem skály
hryže polozralý citrón.

Zelená zlatá je lampa
vrásčitého stromu:
Ve skořicovém lomu světla
ikonový potrat kůry.

Nad bílým útesem hrot
modrého hrobu:
Orel rozhorlený reflexy
výsostných křiků hlubin.

V mlčící krvi dne,
v prosluněné dáli:
Bílá bárka ozářená
v poklidně zapadajícím srdci.

Sicílie, 1989

 

August oberhalb von Palermo

Der Mond, die wilde Frucht,
steigt auf aus blauem Berg:
An einer nur halbreifen Zitrone nagt
über dem Schatten des Felsens verlaufenes Lamm.

Grün ist die gold’ne Lampe
des runzeligen Baumes:
In zimtiger Lichtbrechung
ikonenhafte Fehlgeburt der Rinde.

Über dem weißen Riff
die Spitze blauen Grabes:
Adler – entrüstet über Reflexe
des Hoheitsgeschreis der Tiefen – fliegt.

Im schweigenden Blick des Tages
sonnendurchscheinte Ferne
beleuchtet weiße Barkasse
im ruhig untergehenden Herz.

Sicilia, 1989

 

 

 

Castell de Ferro

Říjnové ráno, neděle;
Andalusie probouzí své dívčí
kastanětové oko

Jako kramflíčky unavené
prohýřenou sobotní nocí
na pobřežních oblázcích zní
dotloukání ořechových vln

Z krajek vyjíždí stříbrný kůň:
Má zapleten ocas
žlutou a červenou stuhou

V sedle muž v lovecké zeleni –
rytmickým pohybem ostruh do slabin
vrací a vrací klisnu do vln,
znovu a znovu kvartetem kopyt
buší a buší v mokrou poušť
úzkého pruhu hnědého písku – – – –

Hlava klisny proráží kotouč
zlatého slunce –
jako mušle zdvižená příbojem,
v prostoru mezi andělem a rackem,
je vidět její růjné
růžové chřípí;
harmonie koně a jezdce
pofrkáváním jitra
srůstá v kříž
kentaura.

Houpající se loď obrazu
je pak dokončena rámem
divokého zvuku, jak zvony
ke mši pozdvihly pohár
šíleného azuru
pitého hrdlem červánku,
jejž tady zanechala jižní noc,
srdcová sedma rozrušená v zánik
sedmi čarostřelnými kulemi
určenými černým
udiveným zornicím
Garcíi Lorky.

říjen 1998

 

Castell de Ferro

Oktobermorgen, Sonntag;
Andalusien weckt auf sein
Mädchenkastagnetten Auge

Wie die Schuhstöckel müde nach
durchtanzter Samstagsnacht,
so klingt am Küstenkies
das Aufschlagen der Nüsse Wellen

Durch Schaumspitzen reitet ein silbernes Pferd:
In seinem Schweif ist eingeflochten
gelbes und rotes Band

Im Sattel ein Mann in Jägers Grün –
mit rhythmischer Bewegung der Sporen in die Leisten
zwingt er die Stute zurück, zurück in die Wellen,
wieder und wieder mit Quartett der Hufe
hämmert und hämmert er die nasse Wüste,
den engen Streifen von braunem Sand – – – –
Der Kopf der Stute zerbricht die Scheibe
der goldenen Sonne –
wie eine Muschel durch Brandung gehoben.
Im Raum zwischen Engel und Möwe
sieht man die schwärmerische
rosa Nüstern.
Die Harmonie des Pferdes und des Reiters,
Morgenswiehern
wächst zum Kreuz
eines Kentaurs zusammen.

Das schaukelnde Bild des Schiffes
vollendet durch den Rahmen
des wilden Klanges, wie die Glocken
zur Messe den Becher
des irren Azurs erhoben
und tranken aus der Himmelsrötekehle
die hier die Südnacht hinterließ.
Herz Sieben erregt zum Vernichtungsplan
durch Schuss der sieben Zauberschellen,
bestimmt für schwarze
ganz erstaunte Augensterne
Garcia Lorcas.

Oktober 1998