Literární salon

Literární salon

Literární salon

Vydavatelství    Čtení / Festivaly    V médiích    Salony na Loretě Kontakt    O nás    Z historie LS

 

 

Tereza Šimůnková – Moje Polednice, 2013, edice Ouvertury

Je dětství skutečně tou něžnou a bezpečnou krajinou? Soudě podle sbírky Moje Polednice Terezy Šimůnkové, nikoli. Dětství je prales přízračných bytostí, v něm ztracení chlapci a děvčátka přicházejí v lepším případě o lásku, v horším o život. Jejich nestvůrami přitom bývají jejich nejbližší, případně oni sami. V dospělosti se domácí horory přesouvají do vztahu mezi mužem a ženou, přičemž obě pohlaví jsou si ve zločinech páchaných z vášně zcela rovna. Autorku inspiruje básnické dílo Karla Jaromíra Erbena, lidová poezie, pohádky a říkadla, střet křesťanství a znovuožívajícího pohanství. Antické báje a mýty zasazuje do české venkovské krajiny. Ve svých básních, vzniklých v letech 2006–2012 na cestách po Asii, Střední Americe, Německu a na barokní faře ve středočeských Pyšelích, klade důraz na výrazně ženské, tj. instinktivní a tělesné vnímání světa.

 

Curriculum Vitae – ze sbírky Moje Polednice

TEREZA ŠIMŮNKOVÁ (* 24. 8. 1979)

Narodila se a  žije v Praze. Po maturitě na gymnáziu žila dva roky v Irsku a v Nizozemsku a po absolvování žurnalistiky na Fakultě sociálních věd UK projela s batohem jihovýchodní Asii. Stále hodně cestuje. Pracuje jako novinářka, nyní převážně pro Salon (Právo). Přeložila několik divadelních her z holandštiny a němčiny. Básně a povídky publikovala v novinách a časopisech Revolver Revue, Mladá Fronta DNES, Salon, Divoké víno, Tvar, Dobrá adresa, Psí víno, Kulturní noviny, Reví Míting, Lžička v šuplíku, v německém časopise Signum, v antologii Divokého vína, v almanaších Slavík nezpívá špatně (Seifertovy Kralupy) a Literární Františkovy Lázně. Ostravské studio ČRo Vltava z jejích básní natočilo rozhlasový pořad. V roce 2010 získala měsíční stipendium na autorský pobyt v Brémách. V roce 2008 byla nominována na Drážďanskou cenu lyriky. Její prvotina Zmijí žena vyšla v roce 2007 v nakladatelství Protis.

 

Tereza Šimůnková – ukázky ze sbírky Moje Polednice

 

Nová Polednice

Tohle je sbírka plná násilí
nezvládnuté zloby
Veliký Odpouštěč se přiopil
malí jsou na odpouštění malí
já čekám čekám jestli povyrostu
na hrej si! tiší mě krásná paní
trochu se prospíš a když se vzbudíš slibuju
projedem krajinou na hořícím chvostu

 

 

Jak bude

Má pršet celý rok celý
duben sálá jako v peci
pečeme chleby nebo kameny
přikládáme chleby nebo chlapci
na vejcích sedí kohout fousatý
pukají či líhnou se zalehnuté
děti vyhaslý klove do okenic
jak bude
a co v kamnech praská pec
padá krev a jen se leje
s neštěstím chodí po horách
a do deště se směje

 

 

Polednice II – Říkadlo

Mám vostrej čuch a slabý voči
vostrej pach a tvrdý kosti
tvrdý klacky místo kostí
žabí vejce místo vočí ham!
slabý voči dlouhou holi
nepovolí nedovolí strkat prsty kam se nemá
máma mámě má mě nemá žeru mámu
žeru žeru
starý kosti křehký věci
měkkej pařát jako kuře
kuře město moře kuře
kdo to ví odpoví
děti ví děti ví jak je dětství děsivý

 

 

Které dítě snědí ? / Bratříček

Bratříčka za ruku a strašidelným
lesem zubama blýská luna výhružka
té výše slinama prchat bušit do
kořenů schoulit se v hnízdě ne
pomůže ptáčky jsme otrávili
drobečkama kdo to jde po
drobečkách bělostná mladá luna
bubnuje si kostma na těhotné břicho
poběžte za mým vzlykajícím míčem
démonům je jedno
které dítě snědí

 

 

Toaleta

Češu si vlasy jejími žebry
právě jsem jí je vyňala z hrudi
právě jsem jí je vyňala z úst
a zacvakala jimi sama
odklopím prsa pod prsy nic není
tak nejsem sama bez srdce
hrudník si vycpat její kůží
a střepy štěstí do oka

 

 

Achilles

Můj miláček je Achilles
a já jsem jeho bílá hůl
a kočka je náš bílý kůň
jsme na koni a vezeme se
klopyty klop a přes potok jsme dva
zmetci podkovaní letíme si jak draci dva
umrlčími krajinami a i když zvýšky odhazujem
nafurty a nadosmrtě
budeme jak ty košile
než naděješ se
u cíle

 

 

Lůní noci

Zase mě bude převalovat v ústech
má luna ústřice já její dokonalý plod
zas budu cumlán sán a obepínán v místech
odkud není východ kde nikdy nebyl vchod
anebo v dužině: má mlžná medúza se
směje kladouc na mě své sebejisté dlaně
zvedajíc kotvy stehen do blány okna vypne
prostěradlo z kůže
z vlasů síť na duši