Literární salon

Literární salon

Literární salon

Vydavatelství    Čtení / Festivaly    V médiích    Salony na Loretě Kontakt    O nás    Z historie LS

 

 

Johana Hořejší – Okraje Višní, 2010, edice Ouvertury

Básnická prvotina Johany Hořejší Okraje višní vznikala v letech 2006 – 2009. Osobitá hra se slovy je zde vyhrocena na maximum, ale nikdy ne natolik, aby přestala být přesvědčivá a přirozená. Skrz barevný film, který věcem i jejich detailům přiznává vlastní mikrosvět, vtahuje čtenáře do barvitého, takřka hmatatelného světa oživlé skutečnosti. Ve sbírce se mísí přírodní, milostná a existenciální lyrika. Kamenný, kovový charakter města je doplňován organičností a magičností přírody, prezentované zejména plody, květy a rostlinami (mezi časté motivy patří magnólie). Básně se rozkračují mezi polními cestami a mokrými chodníky, mezi mořskými hladinami a pouličními lampami.

 

Curriculum Vitae – ze sbírky Okraje Višní

JOHANA HOŘEJŠÍ (* 9. 8. 1988)

Žije v Praze. Studuje obor biologie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Básně publikovala v časopisech Host, Literární noviny a Tvar. Umístila se na 3. místě ve studentské části soutěže Cena Josefa Škvoreckého a na 2. místě soutěže pořádané Společností přátel mladé poezie, která z vítězných prací vydala almanach Vranovský výběr.

 

Johana Hořejší – ukázky ze sbírky Okraje višní

 

mizející cit

jak bublinky šampaňského
vyplašení holubi mizí z nábřeží
utíkáš
jak hadí smyčka v žáru noci
bez loučení beze slov
tvá suchá nepřítomnost
chybějící linka tvaru kruh
zatne se

 

 

dikobrazí

je zpátky
tak mi buší krev ve spáncích
kladívka ze sladkýho dřeva tančí v zátylku
a hrudní koš se napíná
hrozí že z něj vyskočí magnólie

a není tu sníh
ve kterém by ten rej mohl zasyčet a usnout
jsou tu jen horké hlavy tulipánů
otírající se mi o lýtka když zrána kráčím do polí

polknu hořké víno
a z mahagonových hlubin hlavy
vyplují pohublí dikobrazi

o mou kůži spálí se i trny nedospalých nocí

 

 

zpověď

rudé okraje puklých višní
ostré jako lživé polibky které jsem kdy dala
ohnilá slova která se zděsila vlastní prodejnosti
pohřbím k zašlé slávě smyšlených představ krásy
zrezavělá pokora se mi jako tichý svědek vysmívá
v noci kdy plným dechem nabírám letní vzduch z polí
propadám se do náruče bodláků
mou nahotu podarují kudlami vzpomínek
duše se potácí na okraji propasti plné dikobrazů
kteří na ostnech nosí všechna má tajemství
nezapomnělas? volají a jejich hlas
se odráží od skalnatých zubů jámy

 

 

prázdná postel

průsvitnými prsty tápu po skle
stírám mlhu která se na něm usadila
za okny prší a já v bílých peřinách
hledám objetí které mi nepatří
stejně jako mi nepatří jiné prameny vlasů
jako jiná vřelost rtů
chvíli mi připadá, že snad už ani sny mi nepatří
bledí korýši na dně potoka

 

 

▪ ▪ ▪

na stole barevné květy, září do pokoje
připomínají teplé dny utíkající pod rukama
jako rozlité mléko
jako bíle laboratorní myšky prchající z klecí
ženou se chodbou, červenými očky prohlíží cestu
je to tichý běh
rychlý a tichý běh

 

 

kolombína

nehlučně popíjí
srká z láhve vína
kolombína
mele popel
starých dní

 

 

▪ ▪ ▪

v podrostu pocitů se cosi pohnulo
jen jako zvíře ve spánku
ale přece!

a tvoje rty listy mandlovníku
usedají jak na okraj snů
lehýnký šelest…
smýknu lemem šatů
o pelest postele
kolikrát ještě?