Jakub Bělan – Závrať (na tři doby), 2025, edice Overtury

Jakub Bělan (1981) vydal svou prvotinu Stín (Rozplyneš se) před dlouhými sedmnácti lety. To je skoro jedna generace. Zatímco v debutu mluvil v du-formě, v přítomné novince Závrať (na tři doby) mluví rovnou ve třech osobách: první, druhé a třetí. Není to trialog, každý mluvčí drží urputně svůj part, ale je to každopádně sama řeč, která tu hraje prim. Řeč chladné senzibility, řeč stínu a noci, řeč vzedmutá obrazy málem hororové atmosféry lovecraftiánského typu – ale taky řeč, která se zadrhává, láme a trhá, hroutí sama do sebe, řeč zániku a konce. A jakkoli to může vypadat absurdně, přesto je v Bělanově poezii kus světla, šance: „Stát se lodí / znamená jediné: / nalodit se. / Znovu se nalodit.“ Za slovo se tady totiž ručí tělem.

 

Curriculum Vitae – ze sbírky Závrať (na tři doby)

JAKUB BĚLAN (*12. 1. 1981)

Žije ve Starém Plzenci. V letech 2002–2003 studoval český jazyk a literaturu na Západočeské univerzitě v Plzni. Publikoval ve čtrnáctideníku A2, měsíčníku Plž a čtvrtletníku Psí víno. Debutoval sbírkou Stín (Rozplyneš se) (Literární salon, 2008).

Jakub Bělan – ukázky ze sbírky Závrať (na tři doby)

 

Ostrovy času

Otáčíš se kolem cizí osy,
kdosi diriguje směr chůze tvých prstů.
Rok a rozplyneš se;
krok
a dech minulého ti vysuší hlas,
vypálí oči
a důlky naplní krvavou solí.

Čas zmizel;
jsou jen potopené ostrovy času.

 

*

Utajené oko
v hloubi okna
sleduje čas zadřený v kůži stromů.

Vytrácíš se, když svítá,
temný mrak je tvým ohněm,
čerň a žluť jsou hroty tvého srdce;

tvým návratem je
závrať.

Čas zmizel;
jsou jen potopené ostrovy času.

Vytrácíš se, když svítá,
temný mrak je tvým ohněm,
čerň a žluť jsou hroty tvého srdce;

tvým návratem je
závrať.

 

Ke dnu

Ruce po lokty ve sněhu
vrhají stíny na mrtvé nebe.

Klečíš před hrobem
plným vroucí vody.

Jakmile se hladina zklidní,
slova ztuhnou jedno za druhým.

Všechno hořkne;
ústa jsou bez myšlenky.

Mezi zuby ti rajtuje noc;
den klesá ke dnu...

 

# 5

Vzněcuje se,
volají.

Září do ticha;
opakuje se:
obtáčí se kolem duhového kvádru,
rozpouští se v náruči barev,
které sotva poznal.

Vzněcuje se,
plane temným světlem.

Zakrývají mu dlaněmi ústa;
ale on nepotřebuje dech:
baží po třpytu.

Je mu dáno planout
uprostřed každého pohybu;
v jakémkoli bodě.

Zachvátit každý úhel...

 

Zhasne křik

Býval jsem sám:

cizí dítě
s planoucí hlavou;
těšil se přízni
černých věcí.

Zabij tu hlavu;
vzplaň:
k nohám ti padne
krev světa.

Za příštím rohem
se rozevře plocha:
je němá,
oddaná prvnímu slovu.

Přejde rok,
zhasne křik:
dítě s mrtvou květinou v oku
pluje temnotou.

Jste spolu.