Jaromír Zelenka – Podzim se neptá, 2021, edice Varia(ce)

Výbor z díla Jaromíra Zelenky Podzim se neptá vznikl u příležitosti jeho 75. narozenin. Básník, úzce spojený s nakladatelstvími Triáda, Paseka a časopisy Souvislosti, Revolver Revue, patří mezi křesťansky orientované autory a navazuje na Otokara Březinu, Jakuba Demla, Františka Halase či Jana Zahradníčka. Zelenkova tvorba, jejímž hlavním tématem je svár tělesnosti (tělo uvězněné v bolesti) a hlubokého pokorného prožívání katolické víry, se rozpíná od cyklu Osm dní v Hrabyni s expresionistickými rysy přes abstraktní hutnou symboliku básní výboru Přepadání k devótním cestám po Českomoravské vrchovině (cyklus Roztočená věž budišovská) a po vesnicích v okolí pražských Horních Měcholup (sbírka Objetiny) až po oproštěný františkánský cyklus Kostelík. Z důvodu nenarušovat stavbu cyklů jsme nevolili průřez autorovým dílem. Výbor Podzim se neptá zahajuje oddíl básní z ineditní sbírky Spoutání a několika básní do sbírek nezařazených. Následuje celý cyklus Roztočená věž budišovská a oddíl básní z výboru Přepadání. Knihu, kterou uzavírá oddíl básní ze sbírky Objetiny, bohatě ilustrují fotografie Karla Pavlíčka.

Curriculum Vitae – z výboru Podzim se neptá

JAROMÍR ZELENKA (* 14. 10. 1946, Stodůlky u Prahy)

Jeho studium historie a filozofie na FF UK v Praze ukončil úraz páteře (1971), který ho upoutal na invalidní vozík. Pracoval např. jako děrovač štítků pro podnik Metasoft, tajemník revue Souvislosti, korektor MF Dnes, redaktor nakladatelství Paseka. Žije v Praze – Horních Měcholupech.
Publikoval časopisecky básně, prózy, eseje, recenze a překlady (Revolver Revue, Souvislosti, Host, Lidové noviny, Literární noviny, Obratník, Proglas, Prostor Zlín, Tvar, Zemědělské noviny). Přeložil řadu libret z němčiny a italštiny pro Národní divadlo a Státní operu. Z němčiny překládal rovněž poezii, která vyšla souborně v Překladech (Triáda 2015), včetně dříve samostatně vydaných překladů Hermanna Hesseho Zahrady, cesty, lidé (Turské pole, 1992). Uspořádal výbor z básní Bohuslava Reynka Vlídné vidiny (Odeon, 1992) a z básní Jana Riedlbaucha Mateníky v jestřábově žlutém oku (Turské pole, 1996).
Vydal samizdatově sbírku Spoutání (Josef Häring, Praha 1984); knižně v nakladatelství Triáda výbor Přepadání (ed. Robert Krumphanzl, 1994), sbírku Objetiny (1997), skladbu Kostelík (2003); časopisecky Osm dní v Hrabyni (Revolver revue, 45/2001), Roztočená věž budišovská (Budišovský zpravodaj, 2/2008, příloha). Jeho básnická tvorba vyšla pod názvem Básně. Souborné vydání (eds. Lucie Bartoňová a Robert Krumphanzl, Triáda a Paseka, 2010). Patří mezi autory, kteří se zúčastnili projektu Jedna věta (Revolver Revue, 111 /2018). Obdržel Cenu Revolver revue za rok 2002 (2003) a Cenu Ferdinanda Dobrotivého (2012). Jeho básně byly otištěny v českých a zahraničních antologiích v překladu do polštiny, ruštiny a němčiny.

Jaromír Zelenka – ukázky z oddílu Z ruky, jež opírá se o nic z výboru Podzim se neptá

 

Okno v září

Už mne ubylo, tolik, a vy, jimž už léta
neotvírám dveře, mi ženete sem podzim.

Hodino stesku, přišla jsi, a okno zděravělo.
Prach, jejž mi neseš, je řeč odešlých.
A nemá v svém zvíření pro mé tělo
nic, co bych vdých
a jím zaplakal.

Už mne ubylo, tolik, moji mrtví, že nabírám
jen z vás, a vy se vzpíráte dáti mi hvězdu.

Hodino stesku, přišla jsi, a mě je málo.
Ty, jež mi neseš, mne lekají.
Kolik mých bolestí z nich ještě nevyválo…
A naopak. Ke stolu sedají
a já nepláču.

Už ubylo mě, tolik, a ty, cos poodešla od svých labutí,
kupíš mi vítr do schoulených křídel.

Hodino stesku, přišla jsi, a stesk jsi znásobila.
Neseš mi vteřinu, jež potrvá až tam.
A o dávné říkáš: byla, byla, byla…
A zač? Jsem doleptán
a bez slz.

Už ubylo mě, tolik, a ty, jíž odejdu, zaléváš květiny,
aby odpolední slunce stalo se duhou.

Hodino stesku, přijdeš, a vezmeš ji, tiše,
za ruku jak anděla, jenž nevidí mou smrt.
A povedeš k oknu ji, nakloníš nad ibišek,
nic, jen zářím smutek odemknut
a já nemám slzy.

 

x x x

Z ruky, jež opřena je o nic, sirnatá žluť se drolí;
špatně je prázdnu, jemuž dostalo se dění odnikud.
Je to ta přítěž chvatných děsů z čehokoli,
co vyhaslo už, a přesto drží si svůj blud

k okrase tupé pózy střežící bezoporné zanikání.
Tělo je vyjevené, že sebe nedbajíc tak dále trvá,
jako by trpnost teprve byla tím, co je bez přestání
vstříc svými chimérami do života vrhá.

A proto ještě jednou, aby už dobře ztratilo se,
povstane k druhému a jde si k němu pro útěchu.
Jistěže pro smrt. Jak taky jinak být práv kráse!
Leč marná naděje, naivito svatá, zůstane při výsměchu.

A čestnou ránu získá a šlechtí ji a vavříny ji strojí.
A zmateno je, že takto konečně má, co duši živě bolí.

 

x x x

Obzory smrti vládly mým očím, než jsi se zjevila.
Nevyprošena a nehledána stala ses prosbou a tělem.
Vidinou byla jsi s úzkostí zamítanou v srdci rozechvělém,
ale když byla jsi náhle, do mne ses přelila

a já přestal žalovat. Jak se to stalo, už nevím.
Co není z nás, zatají z milosti své zřídlo před námi.
Ušetří nás muk zkoumání původu daru a nezplaní
v nás právě pro tohle tajemství; věrně teď střežím

tvé zjevení, a když zhašen popel, mohu už plát.
Mohu i srdce mít a bez studu o tvé jím tlouci.
Mohu i tělo rozvěsit do světla a na tvém běloskvoucím
mohu milostně stínit jím a bytí vyzvídat.

Mým očím vládnou teď jitra a úsvitem obzory končí.
S úsměvem, který se loučení nebojí, se žaly se mnou loučí.

 

Zahradní hospůdka u Botiče

Co se tu zaseklo? Lidé tu sedí, každý sám.
Nehnutě, nepropojeně. Je na sklonku září.
Zastaveným sluncem každý stůl obzdíván,
tělo je tělu nepropustnou hrází.

Nehne se nic, nehne, jen z piva pěna spadá.
Jakýpak pohyb tak vzdušné mizení.
Cítíš úlevně, jak nic tě nepostrádá.
Neskonči, neskonči, sluneční věznění!

Země je obsazena, stojí. Kéž slunce odpojí
tuto hospodu od ní a vznese ji.
Teď je má chvíle, teď je čas odejít,
víc obejmi mne slunce, těsněji

mne obejmi svým světlem a zdvihni mě!
Je za mnou hřích i láska, bolest nebolí.
A mrtví mi vzkazují, že už jsem vyviněn.
I ty to říkáš, slunce, na sklonku září.

 

x x x

U Podlesáku dnesky je větrno a fouká od západu,
na hladině pilně se rozložil veliký včelí plást.
Roztočen topol k obloze přišívá moji hlavu,
Svatou Markétu z výšinky veselý vítr střás.

Říkám si, hojnost jsem měl, už nikdá nepokradu,
sám sebou z hříšných dnů snad nenechám se zmást.
Pod mýma nohama kachýnky sešly se na poradu,
přejí si na kraj světa přemístit vodní hráz.

Spěchavá oblaka jistě jim žádost splní,
odtud až k obzoru se bílé moře vlní,
jak jedna všechny vzlétnou,
nač tady ztrácet čas.

K odletu mávám jim a stromy k cestě šumí,
rád vidím anděly, kterak je v dálce krmí,
slyším se prosbu šeptnout,
obslužte také nás.