Miloslav Wach – Merja: na modrém kameni, 2019, edice Varia(ce)

Druhá sbírka Miloslava Wacha Merja: na modrém kameni přináší jemnou a vlídnou lyriku, za svou prostotou ukrývající mnohotvará tajemství. První oddíl Příběh jako odpoledne přináší archaické a starobylé motivy s důrazem na křehkost předmětů a plodů ve venkovských a krajinných scenériích. V oddílech Vozdviženkou k Arbatu a Krutickoje podvorje se objeví motivy a reminiscence Moskvy, města s tajuplným podhoubím minulosti dávné i nepříliš vzdálené, svázané s autorovým častým pobýváním ve východních končinách. Do veršů zde opatrně vstoupí Natalia, Marjuška, Ira, Dorotka, mihnou se spletené copy i věnečky z lučního kvítí, problesknou barvy ruské kultury (Majakovskij, Gorkij, Dejneka). Po drsnější notě oddílu Krev krve s tématy války, násilí a holokaustu přichází závěrečný oddíl Zvonění prostěradel, uvozený textem věnovaným Bulatu Okudžavovi a nesený v duchu smíření s přirozeným během života a lidským osudem. Sbírku bohatě doprovází oleje a akvarely Lubora Jeníka.

Curriculum Vitae – ze sbírky Merja: na modrém kameni

MILOSLAV WACH (*8. 12. 1957, Liberec)

Procitnutí do literatury, poezie, hudby a výtvarného umění během gymnaziálních let v Liberci, poté studium ryze kontrastního oboru tváření kovů a plastů na Strojní fakultě Technické univerzity. Divadlo. Hudba. Vrcholový sport. Po studiu několik měsíců pracoval v Jaderné elektrárně Dukovany, než z obskurního postu revizního technika tlakových nádob zběhl k profesi dělníka v manipulačním skladu dřeva. Dalších pět let pracoval jako dřevorubec v Jizerských horách. Nyní se již třicátým rokem věnuje arboristice jako aktivní stromolezec, paralelně byl několik let kaplanem ve věznici Rýnovice. V roce 2017 mu vyšla první sbírka Stepi (Literární salon).

Miloslav Wach – ukázky ze sbírky Merja: na modrém kameni

 

Staré odrůdy pod Ralskem

synové sirotků
z kadetských škol slavnostně vyřazených
přisedli blíže k ohni
hřejíce jablka s růžovou dužinou
prvním mrazem přešlá

a kamení kruhových ohnišť
puká příběhy vesnic
v nebytí vrostlých

to země
vztaženou dlaní černých větví
ovoce podává
a oni
v písečném úvoze skrytí
do hledající noci šeptají
ovoce stromů ralských jíme

 

 

Pod schodištěm domu Gorkého

okna se starobylým mechanismem
střeží tiché světlo
a pod vůní vadnoucích floxů vine se
organické bludiště mramorové medúzy

tady prospím celé odpoledne
řekla do nedělních zvuků

procházel spící zahradou
sbíraje do postranních kapes
angrešt se zarudlou slupkou
pro dvojici psů s modrýma očima
které v poloprázdném metru potkával

rty i rukou znovu dotýkal se magmatu
palčivými kroky rozpálených ploten
večerního mostu i ohlušujícího křiku
a před očima vzcházela tvář
v prostých linkách

je třeba vystavět kamenné řady
pod vozdviženkou a nikitským bulvárem

probouzela se časně
připravena na cestu

 

 

Nedělní ráno v předbabím létě

dotklo se země
skleněným prstem
nedělní ráno

neslyšný vlak na okraji města
vyčkává
jako dosud nevyřčené toužení

počátek světa do nedělního ticha
vetkává
ranní zvony rohlíky a rajčata
na hnědnoucím stonku

čas protéká
neslyšně
jako světlo klíčovou dírkou

marjuška naklání se nad hladinou
čtouc v ní
než odloží košilku

pro vážky
ještě spící
zavinuté
do blanitých prostěradel

 

 

Písnička o holokaustu pro tři koně Manéžního náměstí

sýkorky skryly se
pod stříšky z tulipánových okvětí
zhášejíce bulváry i slova
jako spánek
natálie
oblékla teplý kabát a opřena
o kamenné zábradlí
zpívá tichou písničku
o koních

zpoza snu vyjíždějí
černé limuzíny
a dívky v pastelových šatech
protančí mezi nimi až
k vodní hladině
byť (odpusť)
pod černými moři
ještě doutnají uhlíky z polen
proložených vrstvami neživých těl
podobnými rozlehlým čízburgrům

 

 

Po křivkách až k prvému rozpolcení

procházel prvotní zahradou
oblých a růžových
bretaňských žul

procházel chladivou tajgou až
k vroucím pramenům opálů
k pramínkům spleteným
sladkým jak stříbřité kapky
na květech voskovky

tehdy
rozpoltil se
svět

do krásy a očí
do věčnosti a úst
do chybění a vstoupení
do vykrojení dubového listí

po mlze chutná
prázdnota chloupkatého ústí
komůrek v zákoutích chybění

od samých počátků
přebývá chybění
chybí přebývání
a mezi nimi
rozvírá se krása
hojná jako bříza
jarem prosycená

brázdíme deltu
v pramicích stažených
z rozpálených břehů

 

–