ukázky z antologie Rozptýlené průsečíky. Antologie hispanoamerické
modernistické poezie
(překlad ze španělštiny Denisa
Škodová)
MANUEL GONZÁLEZ PRADA (Peru)
Vivir y morir
Humo y nada el soplo del ser:
Mueren hombre, pájaro y flor,
Corre a mar de olvido el amor,
Huye a breve tumba el placer.
¿Dónde están las luces de ayer?
Tiene ocaso todo esplendor,
Hiel esconde todo licor,
Todo expía el mal de nacer.
¿Quién rió sin nunca gemir,
Siendo el goce un dulce penar?
¡Loco y vano ardor el sentir!
¡Vano y loco anhelo el pensar!
¿Qué es vivir? Sonar sin dormir.
¿Qué es morir? Dormir sin sonar.
Žít a zemřít
Je dým i nic, tento bytí dech:
Však umírá člověk, pták i květ,
láska ta utone v moři hned,
a do hrobu míří slasti vzdech.
Kde je záře včerejšího dne?
Soumrak jednou čeká každý lesk,
nektar vždy ukrývá žluči stesk,
pyká živé, že je zrozené.
Kdo se jen kdy hořce nezasmál,
když sladký žal byl ten slastný cit?
Marný, bláhový je citů val!
Marnou a bláhovou mysl mít!
Co znamená žít? Snít za dne dál.
Co znamená mřít? Spát, ne však snít.
SALVADOR DÍAZ MIRÓN (Mexiko)
Ejemplo
En la rama el expuesto cadáver se pudría
Como un horrible fruto colgante junto al tallo,
Rindiendo testimonio de inverosímil fallo
Y con ritmo de péndola oscilando en la vía.
La desnudez impúdica, la lengua que salía,
Y alto mechón en forma de una cresta de gallo
Dábanle aspecto bufo, y al pie de mi caballo
Un grupo de arrapiezos holgábase y reía.
Y el fúnebre despojo con la cabeza gacha,
Escandaloso y túmido en el verde patíbulo,
Desparramaba hedores en brisa como racha
Mecido con solemnes compases de turíbulo.
Y el sol iba en ascenso por un azul sin tacha,
Y el campo era figura de una canción de Tíbulo.
Příklad
Na větvi zahnívala mrtvola vystavená,
odporný plod to byl, se stopkou slepený zcela,
svědectví všemožných zvěrstev, jaká se mu děla,
v rytmu kyvadla vlál, pod ním cesta zaprášená.
Necudně viselo tělo, jazyk vyplazený,
kohoutím hřebínkem byla kadeř na temeni,
výjev působil komicky; poblíž mému koni
uličníci se bavili cizím utrpením.
Ty smutné ostatky na zelené šibenici,
pohoršlivé, nafouklé, hlavu svěšenou měly,
jak vítr zavál, pach vydávaly všude čpící,
poryvy jak kadidelnici je rozechvěly.
Slunce mířilo k západu v modři nekončící,
obrazy míst jak by Tibullovy písně pěly.
JOSÉ MARTÍ (Kuba)
Siempre que hundo la mente en libros graves
Siempre que hundo la mente en libros graves
La saco con un haz de luz de aurora:
Yo percibo los hilos, la juntura,
La flor del Universo: yo pronuncio
Pronta a nacer una inmortal poesía.
No de dioses de altar ni libros viejos,
No de flores de Grecia, repintadas
Con menjurjes de moda, no con rastros
De rastros, no con lívidos despojos
Se amasará de las edades muertas:
Sino de las entranas exploradas
Del universo, surgirá radiante
Con la luz y las gracias de la vida.
Para vencer, combatirá primero:
E inundará de luz, como la aurora. –
Vždy, když svou mysl do vážných knih vložím
Vždy, když svou mysl do vážných knih vložím,
vynoří se jak paprsek úsvitu:
Vnímám všechny nitky, i jejich spoje,
květinu Universu: vyslovuji
nesmrtelnou poezii, než vznikne.
Bohové z oltáře či knihy staré,
řecké květiny přetřené výstřelky
módy, stopy stop či omšelé zbytky
mrtvých časů nestvoří poezii.
Teprve z prozkoumaných, skrytých útrob
universu vytryskne ven v zářivém
světle, plná vděčnosti za svůj život.
Bojovat bude, aby zvítězila:
A jako úsvit bude světlo šířit.–
MANUEL GUTIÉRREZ NÁJERA (Mexiko)
Para un menú
Las novias pasadas son copas vacías;
En ellas pusimos un poco de amor;
El néctar tomamos... huyeron los días...
¡Traed otras copas con nuevo licor!
Champagne son las rubias de cutis de azalia;
Borgona los labios de vivo carmín;
Los ojos obscuros son vino de Italia,
Los verdes y claros son vino del Rhin.
Las bocas de grana son húmedas fresas;
Las negras pupilas escancian café;
Son ojos azules las llamas traviesas,
Que trémulas corren como almas del té.
La copa se apura, la dicha se agota;
De un sorbo tomamos mujer y licor...
Dejémos las copas... ¡Si queda una gota,
Que beba el lacayo las heces de amor!
1888
Na jídelní lístek
Milenky dávné jsou jak sklenice prázdné;
my do nich lásky trošičku jsme nalili;
nektaru upili… a dny byly slastné…
Sklenky s novým likérem všichni nosili!
Šampaňské jsou blondýnky pleti azalky;
burgundské – to jsou rudé rtíky jak karmín;
oči tmavé jsou víno země Italky,
světlezelené zas víno, kde teče Rýn.
Ústa nachová jsou jak jahůdky vlahé;
černé panenky si kávu nalévají;
oči modré jsou plamínky větroplaché,
chvějí se, jak duše čaje pobíhají.
Sklenka se očistí, vyčerpá se štěstí;
naráz sajeme likérek i ženštinu…
Odložme sklenky… zbyde-li kapka tresti,
ať vypije lokaj té lásky sedlinu!
1888
JULIÁN DEL CASAL (Kuba)
Día de fiesta
Un cielo gris. Morados estandartes
Con escudo de oro; vibraciones
De altas campanas; báquicas canciones;
Palmas verdes ondeando en todas partes;
Banderas tremolando en los baluartes;
Figuras femeninas en balcones;
Estampido cercano de canones;
Gentes que lucran por diversas artes.
Mas,¡ay!, mientras la turba se divierte
Y se agita en ruidoso movimiento
Como una mar de embravecidas olas,
Circula por mi ser frío de muerte
Y en lo interior del alma sólo siento
Ansia infinita de llorar a solas.
Slavnostní den
Šedé nebe. Prapory fialové
a s erbem zlatým; zvony jsou múzické,
vysoko znějí; i písně bakchické;
zelené palmy tančí tance snové;
na hradbách vlají vlajky plápolavé;
na balkonech stojí ženy magické;
opodál v kanónech práská tradice;
lidé tvoří umění pronikavé.
Zatímco davy se vesele baví,
všelijak zmítají, v pohybu hučí
jak bouřící mořské vlny v temnotě,
do mého těla se chlad smrti vplaví
a v nitru já pocítím, ve své duši,
nesmírnou touhu plakat o samotě.
JOSÉ ASUNCIÓN SILVA (Kolumbie)
Lázaro
¡Ven, Lázaro! gritóle
El Salvador, y del sepulcro negro
El cadáver alzóse entre el sudario,
Ensayó caminar, a pasos trémulos,
Olió, palpó, miró, sintió, dio un grito
Y lloró de contento.
Cuatro lunas más tarde, entre las sombras
Del crepúsculo oscuro, en el silencio
Del lugar y la hora, entre las tumbas
De antiguo cementerio,
Lázaro estaba, sollozando a solas
Y envidiando a los muertos.
Lazar
„Pojď, Lazare!“ zakřičel
Spasitel, a vtom z černočerné hrobky
povstala v bílém rubáši mrtvola,
zkoušela chodit, nohy se jí třásly,
všechny smysly vyzkoušela, vykřikla
a zaplakala blahem.
O čtyři měsíce později, v stínech
temného soumraku, v němé tichosti
hodiny a místa, tam mezi hroby
na tom starém hřbitově
seděl Lazar, o samotě tam vzlykal
a záviděl všem mrtvým.
RUBÉN DARÍO (Nikaragua)
Reencarnaciones
Yo fui coral primero,
Después hermosa piedra,
Después fui de los bosques verde y colgante hiedra;
Después yo fui manzana,
Lirio de la campina,
Labio de nina,
Una alondra cantando en la manana;
Y ahora soy un alma
Que canta como canta una palma
De luz de Dios al viento.
Reinkarnace
Nejprve jsem byl korál,
pak kámen přenádherný,
později zelený břečťan v lese zavěšený;
potom jsem byl jablíčkem,
později i kosatcem,
taky dívčím rtem,
chocholouš, jenž zpívával si s raníčkem;
a nyní jsem zas duší,
která zpívá, jak na palmu se sluší,
o světle Božím ve větru.
AMADO NERVO (Mexiko)
El castaño no sabe…
El castaño no sabe que se llama castaño;
Mas al aproximarse la madurez del ano
Nos da su noble fruto de perfume otonal;
Y Canopo no sabe que Canopo se llama;
Pero su orbe coloso nos envía su llama,
Y es de los universos el eje sideral.
Nadie mira la rosa que nació en el desierto;
Mas ella, ufana, erguida, muestra el cáliz abierto,
Cual si mandara un ósculo perenne a la extensión.
Nadie sembró la espiga del borde del camino,
Ni nadie la recoge; mas ella, con divino
Silencio, dará granos al hambriento gorrión.
¡Cuántos versos,¡oh, cuántos!, pensé que nunca he escrito,
Llenos de ansias celestes y de amor infinito,
Que carecen de nombre, que ninguno leerá;
Pero que, como el árbol, la espiga, el sol, la rosa,
Cumplieron ya, prestando su expresión armoniosa
A la INEFABLE ESENCIA, que es, ha sido y será!
(23 de junio de 1915)
Kaštan neví…
Kaštan neví, netuší, že se kaštan jmenuje;
však když starý rok se s novým pomalu sbližuje,
dá nám svůj vzácný plod, jenž voní jak podzimní čas;
Canopus neví, že pod tím jménem hvězdu známe,
však světlo jeho světa se v našem světě láme,
je osou vesmírů, má zřejmý siderický ráz.
Na růži zrozenou v poušti již nikdo nehledí,
však ona, vzpřímená, kalich rozvírá v popředí,
jak by polibek věčný vyslala v prostoru dál.
U cesty nikdo klasy nezaséval v nátlaku,
ani je nesklízí; v božském tichu však vrabčáku,
jenž hladověl, klas nabídl zrna, jakmile zrál.
Tolik veršů, ach, tolik, jež nikdy jsem nenapsal,
po touhách nebeských, lásce za hrob jsem nepátral,
ty verše nemají jméno, nelze jim stvrdit vznik;
ale i ten strom či klas, hvězda anebo růže
dosáhly svého, jejich harmonický ráz může
se stát NEVÝSLOVNÝM BYTÍM; je, bylo, bude mžik.
23. června 1915
JOSÉ JUAN TABLADA (Mexiko)
Quinta Avenida
¡Mujeres que pasáis por la Quinta Avenida
Tan cerca de mis ojos, tan lejos de mi vida!...
¿Sonáis desnudas que en el bano os cae
Áureo Jove pluvial, como a Danae,
O por ser impregnadas de un tesoro,
Al asalto de un toro de oro
Tendéis las ancas como Pasifae?
¿Sobáis con perversiones de cornac
De broncíneo elefante la trompa metálica
O transmutáis, urentes, de Karnak
La sala hipóstila, en fálica?
¡Mujeres fire-proof a la pasión inertes,
Hijas de la mecánica Venus made in America;
De vuestra fortaleza, la de las cajas fuertes,
Es el secreto…idéntica combinación numérica!
Pátá Avenue
Vy ženy, co po Páté Avenue si kráčíte,
tak blízko mým očím, životu mému scházíte!...
Sníte nahé, že do vany vám dopadne
zlatý déšť Diův, jako kdysi Danaé,
nebo snad že pokladem vás naplní,
a když zlatý býk se rozvlní,
roztáhnete stehna jako Pásifaé?
Líbí se vám hlídačovy legrácky
a jeho bronzový slon i s chobotem kovovým,
či snad měníte, horoucně, karnacký
hypostyl ve falické sloupoví?
Vy ženy fire-proof, k vášni celé netečné,
vy dcery Venuše mechanické made in America;
ve vaší síle, té síle trezoru, statečné,
vaše tajemství je… kombinace čísel několika!
LEOPOLDO LUGONES (Argentina)
Historia de mi muerte
Soné la muerte y era muy sencillo;
Una hebra de seda me envolvía,
Y a cada beso tuyo,
Con una vuelta menos me cenía
Y cada beso tuyo
Era un día;
Y el tiempo que mediaba entre dos besos
Una noche. La muerte era muy sencilla.
Y poco a poco fue desenvolviéndose
La hebra fatal. Ya no la retenía
Sino por sólo un cabo entre los dedos...
Cuando de pronto te pusiste fría
Y ya no me besaste...
Y solté el cabo, y se me fue la vida.
Příběh mojí smrti
Měl jsem sen o smrti, bylo to snadné;
hedvábná nit mi tělo obtáčela
a s každým polibkem tvým
vždy o kousek méně mě stahovala
a každý polibek tvůj
byl jeden den;
doba mezi dvěma polibky zas byla
jako jedna temná noc. Smrt byla snadná.
Pozvolna, postupně se pak celá rozvinula
ta smrtelná nit. Já jsem ji už držel
jenom za jeden konec mezi prsty…
Když náhle ke mně ochladly tvé city,
už jsi mě nelíbala…
Jak jsem ten konec pustil, život byl hned pryč.
JULIO HERRERA Y REISSIG (Uruguay)
Fecundidad
«¡Adán, Adán, un beso!», dijo y era
Que en una dolorosa sacudida,
El absurdo nervioso de la vida
Le hizo temblar el dorso y la cadera…
El iris floreció como una ojera
Exótica. Y el «¡ay!» de una caída
Fué el más dulce dolor. Y fué una herida.
La más roja y eterna primavera…
«¡Adán, Adán, procúrame un veneno!»,
Dijo, y en una crispación flagrante
La eternidad atravesóle el seno…
Entonces comenzó a latir el mundo.
Y el sol colgaba del cenit, triunfante
Como un ígneo testículo fecundo.
Plodnost
„Adame, dej mi pusu!“ ona děla
a v jednom otřesení bolestivém
nervozita života pošetile
jí záda a boky víc rozechvěla…
Duhovka rozkvetla jako vznešený
kruh pod očima. Bolestí z nejsladších
byl ten pád. Tu ránu měla nejradši.
Jaro nekonečné, nádech červený…
„Adame, i tvůj jed bych pohltila!“,
řekla a pak v jedné křeči, zřetelně,
celá věčnost její klín překročila…
Svět začal tepat v oné chvíli vhodné.
A slunce zdobilo zenit, vítězně,
jak jedno rozžhavené varle plodné.
MARÍA EUGENIA VAZ FERREIRA (Uruguay)
Balada de las dulces perlas
En el crisol de tu boca
Quisiera verter mis lágrimas,
Esas derretidas perlas
Del hondo mar de mis ansias…
Sólo tú sabes ser bueno
Y envolver con tus palabras
La inquietud de mis caprichos
Y el vaivén de mi esperanza.
Aunque estés lejos te siento
Tan cerca que no hay distancia,
Cuando en la noche profunda
Se llora sin tener causa.
Y en el crisol de tu boca
Quisiera verter mis lágrimas;
Yo sé que me las darías
En dulce dicha trocadas,
Esas derretidas perlas
Del hondo mar de mis ansias…
Balada o sladkých perlách
Do nádobky tvých úst krásných
chtěla bych vlít svoje slzy,
tyhle roztavené perly
z moře mých temných úzkostí…
Jenom ty umíš být hodný
a svými slovy zahalit
ten neklid všech mých rozmarů,
mou komíhavou naději.
Jsi daleko, já tě cítím
blízko, že vzdálenost není,
když se v hloubi noci ozve
do ticha bezdůvodný pláč.
Do nádobky tvých úst krásných
chtěla bych vlít svoje slzy,
vím, že pak bys mi je vrátil
proměněné v něžné štěstí,
tyhle roztavené perly
z moře mých temných úzkostí…
JUANA BORRERO (Kuba)
Crepuscular
Todo es quietud y paz… En la penumbra
Se respira el olor de los jazmines,
Y, más allá, sobre el cristal del río
Se escucha el aleteo de los cisnes
Que, como grupo de nevadas flores,
Resbalan por la tersa superficie.
Los oscuros murciélagos resurgen
De sus mil ignorados escondites,
Y vueltas mil, y caprichos giros
Por la tranquila atmósfera describen;
O vuelan luego rastreando el suelo,
Rozando apenas con sus alas grises
Del agrio cardo el amarillo pétalo,
De humilde malva la corona virgen.
Podvečerní
Všude vládne klid a mír… A ve stínu
lze dýchat opojnou vůni jasmínů,
a o kousek dál, v tom lesklém říčním skle
lze slyšet mávání křídel labutí,
jež jako svazek zasněžených květin
hladce se kloužou po rovné hladině.
Tmaví netopýři se vynořují
z tisíců neznámých, zapadlých skrýší,
létají pořád tam a zpět, točí se
vrtošivě po poklidné obloze;
či poté téměř při zemi se plazí,
šedými křídly se pak téměř dotknou
hrubého bodláčí žlutého květu,
panenské korunky skromného slézu.
DELMIRA AGUSTINI (Uruguay)
El intruso
Amor, la noche estaba trágica y sollozante
Cuando tu llave de oro cantó en mi cerradura;
Luego, la puerta abierta sobre la sombra helante
Tu forma fue una mancha de luz y de blancura.
Todo aquí lo alumbraron tus ojos de diamante;
Bebieron en mi copa tus labios de frescura,
Y descansó en mi almohada tu cabeza fragante;
Me encantó tu descaro y adoré tu locura.
¡Y hoy río si tú ríes, y canto si tú cantas;
Y si tú duermes, duermo como un perro a tus plantas!
¡Hoy llevo hasta en mi sombra tu olor de primavera;
Y tiemblo si tu mano toca la cerradura;
Y bendigo la noche sollozante y oscura
Que floreció en mi vida tu boca tempranera!
Vetřelec
Lásko, té noci vzlykající slzy kanuly,
když tvůj zlatý klíč v mé západce zpíval s libostí;
otevřené dveře v mrazivém stínu stanuly,
tvůj obrys byl skvrnou světla a taky bělosti.
Vše kolem nás démanty tvých očí ovinuly;
mě z kalichu upily tvé rty plné svěžesti,
na mém polštáři tvé vonné vlasy spočinuly;
byla jsem okouzlená tvým bláznovstvím, smělostí.
Dnes směju se a zpívám, ty jsi mi však předlohou;
když spíš, já oddaně jak pes ti spávám u nohou!
dnes i můj stín s tvou vůní jara se tu prohnětly;
když mé západky se dotkneš, mřu rozechvělostí;
a chválím noc plnou vzlyků, tajemné temnosti,
kdy v mém životě tvoje mladičké rty rozkvetly!
ALFONSINA STORNI (Argentina)
¿Qué diría?
¿Qué diría la gente, recortada y vacía,
Si en un día fortuito, por ultrafantasía,
Me tinera el cabello de plateado y violeta,
Usara peplo griego, cambiara la peineta
Por cintillo de flores: miosotis o jazmines,
Cantara por las calles al compás de violines,
O dijera mis versos recorriendo las plazas,
Libertado mi gusto de vulgares mordazas?
¿Irían a mirarme cubriendo las aceras?
¿Me quemarían como quemaron hechiceras?
¿Campanas tocarían para llamar a misa?
En verdad que pensarlo me da un poco de risa.
Co by řekli?
Co by jen řekli lidi, ti přízemní a prázdní,
kdybych si jednoho dne ty svoje vlasy vlastní
najednou obarvila na vínovo-stříbřitou,
oblékla řecký peplos, kštici místo peinetou
zkrášlila věncem z květů: pomněnky nebo jasmín,
a na náměstích bych přednášela ze svých básní,
na ulicích v rytmu houslí by má píseň zněla
a svůj vkus bych ze zvyklostí vymanila zcela.
Přišli by se na mě dívat davy rozběsněné?
Byla bych pro ně jak čarodějky upálené?
Zvonily by proto dlouze zvony ke klekání?
Jen při tom pomyšlení smíchu se neubráním.
–
