Lucie Jesenská – Božské odpoledne, 2017, edice Ouvertury

Debut Lucie Jesenské Božské odpoledne je experimentální text, v němž se mísí prvky prózy, dramatu, deníku, místy přesahuje k cestopisu či science fiction, a který inspirativně navazuje na existencialistické autory. Mohli bychom ho též nazvat básní v próze. I přes nevýraznou narativní linku totiž rychle vtáhne čtenáře do děje pomocí poetického jazyka. Ten je do poslední chvíle udržován v napětí, na jakém místě se ocitl, v jaké době, v jakém společenství. Této tekuté nejistotě, v níž je každým okamžikem zpochybňováno vše, co se stalo nebo řeklo před chvílí, nenapomáhá ani jedna z nejvýraznějších postav – dívka Yangsom. I její identita je rozkolísána: objevuje se pod dvojím pojmenováním jako Jangsom a Yangsom (či Jangzom/Yangzom). Postavy jsou součástkami zaseklými v obrovském zahnívajícím organismu života a neexistuje pro ně žádná možnost odchodu. Text se, i přes svůj spád, vyznačuje zacyklením.

Curriculum Vitae – ze sbírky Božské odpoledne

LUCIE JESENSKÁ (* 28. 3. 1984, Ústí nad Labem)

Vystudovala bakalářský obor sociální politika a sociální práce na Fakultě sociálně ekonomické Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Poté studovala obor psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, studium však po třetím ročníku opustila. Několik let cestovala a pracovala v zahraničí (Skotsko, Wales, Indie, Amerika, Německo). V roce 2013 se vrátila zpět do Prahy a v současné době dokončuje magisterské studium literární komparatistiky na FF UK. Vlastní literární tvorbu dosud nepublikovala.

Lucie Jesenská - ukázky ze sbírky Božské odpoledne

 

[…]

1. VESNICE

Yangsom:
„Je to jako postávání na místě,
na kterém by se nemělo postávat.
Když si čteš přes rameno slova druhých, jako bys jim
rozřezával kůži. Nevadí ti jejich křik, klidně řežeš dál.
Všechno je to jen sprosté sebeobnažování
na nesprávném místě.
Nikdy jsme se tu neměli objevit a moc dobře to
víme. Právě proto děláme, že jsme si ničeho nevšimli.“

A: „Všiml sis něčeho?“
B: „Čeho bych si měl všimnout?“
A: „Ani já jsem si ničeho nevšiml.“
B: „Jak víš, že jsem si ničeho nevšiml?“
A: „A čeho by sis měl všimnout?“

 

 

Deník y.:

„Je to jako odejít sama od sebe. Jako popření něčeho,
co ve skutečnosti nikdy nikde nebylo, ale co se
zároveň zdálo reálné jako zvuk vašeho vlastního hlasu.
Je to samota. Niterná. Nehmatatelná.
O to silnější, bezvýchodnější. Je to samota srdce
uprostřed zatuchajících bažin těla. Samota orgánu
ve tmě rozpadající se, trouchnivějící hory masa.
Samota neodvolatelně zaskřípnuté jednoty všeho.
Samota buňky ve vašem pupku tlustokožce.
Neopustitelná. Neodvolatelná. Neodpustitelná.
Samota jako základní princip systému.
Bůh Samota.“

 

[…]

 

V jedné z proláklin se ještě udrželo dostatečné množství
vzduchu. Všude jinde bylo kvůli všemu tomu prachu
už nedýchatelno. Žili tam sice pravděpodobně ještě
lidé, ale bylo to víceméně neuvěřitelné (víceméně,
podle toho, jakou kdo má tendenci k víře).
Proláklina byla značně citlivá.
Byla ničím.
A „nic“ uprostřed prachu neznamená víc,
než onen prach, který neznamená nic, ale jako
jediný má význam zaznamenatelného, a snad
i zaznamenávajícího. Pohltí vše, hlavně sám sebe.
Byl to prostor (všekolemproláklinyahlavněponívčase)
mezi dvěma smrtmi. Mohla jsem z něj vystoupit,
ale doufala jsem, že když se nepohnu, nic se
nestane. Vše zůstane tak, jak je teď – při životě.
Při vědomí. Jakémkoli, hlavně při vědomí.
Byl to prostor mezi dvěma smrtmi.

 

 

2. VESNICE

Jen mrtvé oči jsou schopny vidět. Jen pasivní vůli je
dáno vnímat estetiku. Nesmíte se toho účastnit.

Ta vesnice vypadala jako vystrašené stádečko dobytčat
schoulených těsně k sobě, doufajících, že se tak uchrání
před nevolí počasí života. Vysoko uprostřed hor Tamaši.
Šedé kamenné domy – snad ze strachu před smrtí –
přilepeny těsně jeden k druhému. Bylo to cítit nuceným
objetím nepřátel, kteří se navzájem zahřívají, aby neumrzli.

Vesnice ležela v údolí ze všech stran obklopeném starými,
vrásčitými kopci. Někdy se zdálo, jako by se kopce k sobě
každým dnem více a více přibližovaly. Jednoho dne
vesnici pojmou jako svou potravu. Přiskřípnou ji jako
kleště, rozdrtí. „Jsou to nenasytné kopce“, říkali lidé –
kdo ví, kde se tu vzali – lidé (kopce?). V této nadmořské
výšce. Nebyl tu dostatek vzduchu, jídla ani vody. Nebyl tu
dostatek tepla, dostatek běžných myšlenek, běžných snů.
Lidé čekali. Občas se někdo ztratil
a už ho nikdy nikdo nespatřil.

[…]

 

–