Rainer Maria Rilke –
ukázky ze sbírky Sonety
Orfeovi / Sonette an Orpheus
(překlad z němčiny Aleš Misař)
Cyklus první
I
Da stieg ein Baum. O reine Übersteigung!
O Orpheus singt! O hoher Baum im Ohr!
Und alles schwieg. Doch selbst in der Verschweigung
ging neuer Anfang, Wink und Wandlung vor.
Tiere aus Stille drangen aus dem klaren
gelösten Wald von Lager und Genist;
und da ergab sich, daß sie nicht aus List
und nicht aus Angst in sich so leise waren,
sondern aus Hören. Brüllen, Schrei, Geröhr
schien klein in ihren Herzen. Und wo eben
kaum eine Hütte war, dies zu empfangen,
ein Unterschlupf aus dunkelstem Verlangen
mit einem Zugang, dessen Pfosten beben, –
da schufst du ihnen Tempel im Gehör.
I
Strom vyrazil a výši překonává!
Zpěv Orfeův! A v uchu stoupá strom.
Vše umlklo. To, co se tichým stává,
teď nese počátek a jiný tón,
jenž navábil zvěř ze zátiší,
zvědavé nájemníky z nor a hnízd,
proč zbystřili? Šelmovskou lstí
či ze strachu? Ne – úžasem, že slyší
zpěv. Dřívější řev, který se dral
z tlam zvířecích, jim náhle zdál se sprostý.
Tam v jejich sluchu, kde dřív stála strohá
sluj nejtemnějších pudů, která mohla
pod vetchou střechou píseň stěží hostit,
ty vyzpíval jsi prostor katedrál.
III
Ein Gott vermags. Wie aber, sag mir, soll
ein Mann ihm folgen durch die schmale Leier?
Sein Sinn ist Zwiespalt. An der Kreuzung zweier
Herzwege steht kein Tempel für Apoll.
Gesang, wie du ihn lehrst, ist nicht Begehr,
nicht Werbung um ein endlich noch Erreichtes;
Gesang ist Dasein. Für den Gott ein Leichtes.
Wann aber sind wir? Und wann wendet er
an unser Sein die Erde und die Sterne?
Dies ists nicht, Jüngling, daß du liebst, wenn auch
die Stimme dann den Mund dir aufstößt, – lerne
vergessen, daß du aufsangst. Das verrinnt.
In Wahrheit singen, ist ein andrer Hauch.
Ein Hauch um nichts. Ein Wehn im Gott. Ein Wind.
III
Jestliže Bůh vše může, já se ptám,
jak onen muž a vládce štíhlé lyry
má za ním putovat? Tam kde se míjí
dvě srdce, nemá Apollón svůj chrám!
Zpěv, jak jej učíš, nezní po chtíči
a nezná cíl a zdejší slávu křehkou,
zpěv tady je a Bohu v něm je lehko.
Však kdy jsme my? Kdy vůbec zatíží
on naše bytí darem hvězd a Země?
Že miluješ? To zpěvu nesvědčí,
ať láska naladí tvůj hlas, jí stejně
hned vytratíš se z uší, povídám:
skutečný zpěv je jiný, bezhlesý.
Vzdych jen tak. Vání v Bohu. Vítr sám.
VI
Ist er ein Hiesiger? Nein, aus beiden
Reichen erwuchs seine weite Natur.
Kundiger böge die Zweige der Weiden,
wer die Wurzeln der Weiden erfuhr.
Geht ihr zu Bette, so laßt auf dem Tische
Brot nicht und Milch nicht; die Toten ziehts –.
Aber er, der Beschwörende, mische
unter der Milde des Augenlids
ihre Erscheinung in alles Geschaute;
und der Zauber von Erdrauch und Raute
sei ihm so wahr wie der klarste Bezug.
Nichts kann das gültige Bild ihm verschlimmern;
sei es aus Gräbern, sei es aus Zimmern,
rühme er Fingerring, Spange und Krug.
VI
Je smrtelníkem? Ne, z obou říší
k nám vchází, ze světlé i podzemní,
jemněji vrbám ve větvích fičí,
kdo žil i skrze jejich kořeny.
Než usnete, chléb i hrnečky mléka
ukliďte hned! Mrtví jsou hladoví:
on však je zaříkač a všechny vetká
pod stín svých řas do vlídné úschovy,
smíchá vše spatřené a zjevované.
Zlomocný rulík i čarovný kámen
jsou pro něj uzly ve spleti pravd.
Nic mu však nezkazí čistotu vjemů,
klenoty světnic i hrobů jsou jemu
tímtéž, on džbánek i prsten pochválí rád.
Cyklus druhý
I
Atmen, du unsichtbares Gedicht!
Immerfort um das eigne
Sein rein eingetauschter Weltraum. Gegengewicht,
in dem ich mich rhythmisch ereigne.
Einzige Welle, deren
allmähliches Meer ich bin;
sparsamstes du von allen möglichen Meeren, –
Raumgewinn.
Wie viele von diesen Stellen der Räume waren schon
innen in mir. Manche Winde
sind wie mein Sohn.
Erkennst du mich, Luft, du, voll noch einst meiniger Orte?
Du, einmal glatte Rinde,
Rundung und Blatt meiner Worte.
I
Dechu, jsi báseň nezaznamenaná!
Prostore, za vlastní bytí
vždy čistě směněný. Jsi rovnováha,
v které se odehrávám svými rytmy.
Jediná vlno, které
stávám se mořem znenáhla,
a nejúspornějším; ač zemi neubere,
prostory získává.
Kolik jen v tobě míst a bezrozměrných cest
jsem obsáhl. Tam mnohá křižovatka
je jak má ratolest.
Poznáš, vání, kde všude byl jsem v tobě?
Ve vzdušné paměti mě lov,
ty kůro, kdysi hladká,
liste a oblosti mých slov.
XVII
Wo, in welchen immer selig bewässerten Garten, an welchen
Bäumen, aus welchen zärtlich entblätterten Blüten-Kelchen
reifen die fremdartigen Früchte der Tröstung? Diese
köstlichen, deren du eine vielleicht in der zertretenen Wiese
deiner Armut findest. Von einem zum anderen Male
wunderst du dich über die Größe der Frucht,
über ihr Heilsein, über die Sanftheit der Schale,
und daß sie der Leichtsinn des Vogels dir nicht vorwegnahm
und nicht die Eifersucht
unten des Wurms. Giebt es denn Bäume, von Engeln beflogen,
und von verborgenen langsamen Gärtnern so seltsam gezogen,
daß sie uns tragen, ohne uns zu gehören?
Haben wir niemals vermocht, wir Schatten und Schemen,
durch unser voreilig reifes und wieder welkes Benehmen
jener gelassenen Sommer Gleichmut zu stören?
XVII
Kde, v jakých blahem svlažených zahradách, ze které číšky
květu, jenž něžně setřásl lístky,
zrají ty plody neznámé útěchy? Prudce
chutné tak, že je snad na ošlapané louce
své bídy ještě nalezneš. V úžasu dnes jako kdysi
nad plodem, podivíš se té celosti,
dužnině čerstvé i jemné slupce, ve které dlí si,
tomu, že nebyl ti vzat ptáky, jejich lehkovážností
či žárlením červů zespod. Jsou ještě stromy, z nichž křídly
andělé raší, jež sadaři zvláštní pěstují, aniž je kdo vidí,
takže nám nesou, a přitom nám nenáleží?
Nikdy jsme nemohli, my, pouhé schéma stinné,
pro naše skutky, hned časně zralé, pak mdlé a siné,
odevzdanou stálost onoho léta zčeřit?
–
