Literární salon

Literární salon

Literární salon

Vydavatelství    Čtení / Festivaly    V médiích    Salony na Loretě Kontakt    O nás    Z historie LS

 

 

Valentin Popov – Bývalý cizinec, 2012, edice Varia(ce)

Bulharský malíř Valentin Popov, který působí přes třicet let na pražské výtvarné scéně, svou knihu, psanou od devadesátých let do současnosti, nazval Bývalý cizinec. Jedná se o malířův zápisník, tedy sbírku úvah, glos, aforismů, snů, citátů, tj. knihu žánrově různorodou. Tyto zápisky, v rozsahu od jednoho řádku k jednomu kratšímu odstavci, editor knihy Martin Houska roztřídil do několika tematických kapitol (reflexe dobových událostí, úvahy o sobě samém jakožto tvůrci, o umění obecně a umění ve vztahu k současné společnosti, o vztahu muže a ženy, o politice a kultuře) s porušením méně podstatné chronologie. Popov znamenitě ovládá český jazyk s přímočarostí dítěte. Je glosátorem, který miluje černou grotesku, ostrou ironii a absurditu. Svými kousavými inteligentními komentáři nešetří nikoho (na pranýř si bere především sám sebe) a vyvažuje je záznamem snů surrealistického ražení.

 

Curriculum Vitae – z knihy Bývalý cizinec

VALENTIN POPOV (* 23. 12. 1947)

Narodil se v Sofii v Bulharsku a od roku 1975 žije trvale v Praze. V roce 1966 absolvoval v Bulharsku střední výtvarnou školu a v roce 1973 Akademii výtvarných umění. Věnuje se malbě, kresbě a grafice. Jeho práce se nacházejí v soukromých sbírkách ve Švédsku, USA, České republice, Itálii a Bulharsku a v muzeích v České republice a v Bulharsku. Měl více než třicet samostatných výstav, a to například v Praze, Karlových Varech, Sofii, Varně, Českých Budějovicích, Parmě, Kutné Hoře a v roce 1998 též v New Yorku. Účastnil se dalších společných výstav, pravidelně například výstav Nového sdružení pražských umělců. Několikrát vystavoval v rámci cyklu Hudba mezi obrazy v Galerii Martinů na HAMU.

 

Valentin Popov – ukázky z knihy Bývalý cizinec

 

Život

Brát život jako svátek – to je to, co dělám. Nevím, kdy ten svátek skončí, a netrápím se tím.
1992

SMRT úplně stačí jako námět na celý život! Je totiž dostatečně bohatý.

Trochu veselého umírání do toho smutného života!

Při vědomí toho, že život je krátký, musíme žít několik životů současně. Ovšem to znamená žít ve lži!
(Není jiný způsob, jak si život „prodloužit“).

Unavený od narození, unavený už svým porodem…

Naštěstí si můžeme hrát na štěstí.

 

 

Ženy a muži

Nepřirozená u žen je ošklivost a u muže – krása. Ta u mužů vypadá na rozdíl od síly i podezřele.

Něžnost na pozadí všeobecné hlouposti a agresivity mi připadá jako neočekávaná a milá podstata ženy.

Některé ženy? Všechny.
Některé polibky? Všechny.
Některé zkušenosti? Všechny!
Některé věci? NIC!

Řekl mi, že je malíř, a na důkaz mi ukázal barvu pod nehty. Uvěřila jsem mu. (Blanka Hejnová, dvacet let)

 

 

Zatím jsem tím vším malířstvím dokázal ZRUINOVAT svoji rodinu. Zatím.

Jsem uvnitř, vidím zevnitř, vidím VEN.
Paris – Luxembourg, 1991

Jsem venku, vidím dovnitř, vidím.
Jsem NAHOŘE, vidím dolů, vidím to, co bylo před NÁMI.
Jsem ZDE, vidím to, co by zbylo, kdybychom vyrvali všechno, co jsme nahromadili na zemi.
Paris – La Tour Eiffel, 1991

Zdává se mi v noci, že jsem zplešatěl. Jaká hrůza! Probudím se a… nic. Jsem plešatý.

Zažil jsem okamžik hrozného leknutí: seděl jsem na záchodě, potom jsem vstal a uviděl, jak se vlevo ode mne vynořuje postava muže a pozoruje mě. Strašně mě to vylekalo, pocítil jsem tlak v hlavě. Leknutí pokračovalo dál, protože neznámá postava nic neříkala. Proto jsem se jí zeptal, co tady dělá a proč mlčí? Pohybovala ústy současně se mnou a v tu chvíli jsem si uvědomil, že je to pouze můj odraz v zrcadle na dveřích záchodu, které se navíc pomalu zavíraly, a tím postavu muže přibližovaly ke mně. Uvědomil jsem si, že bych měl víc věřit českým zkušenostem, podle kterých se člověk může „vysrat z podoby“. Později jsem si uvědomil, že v tom zděšení jsem se mohl klidně i podělat strachy, kdybych to už ovšem neměl za sebou!

Mám se snažit být NEPOPOV? Individualita osloví.

Omluvil jsem se Honzovi, že nepůjdu na jeho koncert s tím, že mě bolí zub. Vzápětí mě začal doopravdy bolet!!!

 

 

Ostatní lidé

Znal jsem mnoho psů. Štěkali na mě. Znal jsem, znám a budu poznávat lidi. K některým jsem se přestal hlásit, jiní se přestali hlásit ke mně. S lidmi je to poněkud složitější – žijí o něco déle než psi.

Čím víc se budeme stydět za to či ono, za to, co jsme udělali nebo neudělali, tím víc budeme lidmi.
večer 30. 12. 1996

Určitě na to přišlo mnoho lidí: homosexualita je jedním ze způsobů záchrany světa. Tedy, čím méně lidí
se narodí, tím méně problémů pro lidstvo samé.
1999

Bulhaři říkají: „Zemřelo dvacet duší“, neBulhaři říkají: „Zemřelo dvacet lidí, dvacet osob…“

 

 

Svět okolo

Je zcela normální, že když někdo v hledišti zakašle, je vzápětí slyšet kašel několika dalších lidí. Jiná věc je, když já, dívaje se na přímý přenos v televizi, zakašlu a někdo z účinkujících vzápětí zakašle též! Stalo se to a mě napadlo, že je to hezký příklad toho, jak se naivní lidé nechají lehce zpracovat.

Na větvích stromu, rostoucího na chodníku, visí dva hadry. Z činžáku naproti stromu vyjde člověk s dlouhou tyčí a sundá svůj hadr. Vejde zpět do domu. Je to jeden z velmi charakteristických rysů některých Čechů: nevidět druhý cizí hadr, který tam zůstal.

ŽIVOT JE MÍSTO VELIKÉHO DOBRODRUŽSTVÍ – nemusím ho proto hledat jinde.

 

 

Politici a politika

Balkán – v zimě spí zimním spánkem a v létě – letním. Spí a zároveň sní o jakémsi probuzení v jiném světě…

Vynakládat úsilí na budování DEMOKRACIE NA BALKÁNĚ … JE JAKO malovat velké nástěnné malby v Japonsku, kde je každou chvíli zemětřesení!

Monarchie: král spí se svými konkubínami, nic se neděje.
Demokracie: premiér či prezident spí se svými konkubínami a dějí se věci!

Je možná lepší pocházet z Bulharska (o Bulharsku se toho totiž ví málo) než z Čech, o kterých se bohužel ví někdy až moc.

 

 

Příroda

Koncem 50. let (1957 nebo 1958) jsem během své kreslířské přípravy na talentové zkoušky na střední výtvarnou školu viděl SLONÍ SOULOŽ v zoologické zahradě v Sofii, kde jsem kreslil zvířata. Nemusel jsem jezdit do Afriky.

Je vidět řeka v perspektivě. Po řece jede autobus. Po chvíli zjišťuji, že je to silnice a tou silnicí pluje ke mně loď.

Ptáci netrpí závratěmi. My také ne. Ale nepoletíme.

 

 

Moje město

Včera jsem jel tramvají nábřežím Podolským, potom nábřežím Masarykovým a viděl jsem díky komplikované souhře světel a obrazů to, co „viděl René Magritte“, když dospěl k namalování svého obrazu „Noční jezero s domem a lucernou“ (Bruxelles – Galérie nationale). Nad tím vším modré denní nebe (obloha s mraky), kde meditoval nad černou a černou.
26. 11. 1996

Jsem poutník ve městě (kopřivy, ateliér, kosi, straky, ježci, ateliér, šneci, želvy, veverky, ateliér atd.).

Prahu, místo kde žiji, mohu pozorovat zevnitř. Toto skvostné město se mi nabízí podobně jako žena, která se snaží o to, abych proniknul do jejího nitra. Leží skrčená, schoulená, ovinutá kolem řeky, točící se sem tam mezi svými boky a prsy, ponechávajíc nad hladinou některé pobaveníhodné vypoukliny svého roztouženého kopcovitého těla.

 

 

Malování

Barva je zde proto, aby mohla být použita co nejmazanějším způsobem. Použít barvu, malovat barvou neznamená schovávat se za ni, tj. hýřit barvou, nýbrž naopak – zkoušet malovat tak, jako bychom si ji vymýšleli, jako rozmanitost, kterou nám nabízí příroda, v níž je často schovaná, skrytá, nabízející se decentně jako žena, která to umí udělat inteligentně.

Větší nebo lépe řečeno velký OBRAZ (socha) je obtížnější ne proto, že je většího formátu, ale proto, že představuje větší zodpovědnost pro autora proto, že ZABÍRÁ větší prostor nejen fyzický, ale i duševní. Je přítomen v místech, kde se každodenně nebo příležitostně schází mnoho lidí nebo alespoň kolem něho procházejí.

Postava (figura) pozorovaná zblízka je skoro už jen interiér, který se mi jeví čím dál častěji jako pokoj, ve kterém stojím, sedím nebo ležím a jehož OBRYSY nevidím. Ztrácí se někde v periferním vidění, protože já sám jsem uvnitř a pozoruji jeho vnitřní povrch, který mě obklopuje ZE VŠECH STRAN.
leden 1994

Vnitřní povrch neexistuje, stejně jako vnější povrch například místnosti, ve které se nacházíme. Povrch vůbec neexistuje, alespoň ne pro mě jako malíře. Proto také povrch plátna je kompromis, který je nutný k tomu, aby se malba přece jen na něčem zachytila. Taková velmi řídká pytlovina je něco jako polopovrch, bariéra, která zastaví ruku a nechá na sobě stopy jejího TÉMĚŘ dokončeného pohybu, tzn. pohybu v okamžiku největší intenzity a napětí.

Lidské figury VISÍCÍ ve vzduchu a NEDEFORMOVANÉ gravitací. Kdo mi to ukáže?

Mám Vám tlumočit SVÉ OBRAZY?! Nejde to! Pověděl jsem toho tolik během PROCESU TVOŘENÍ, že nyní bych těžko opakoval to, co jsem prožil během práce, protože MÉ ROZHOVORY se sebou samým měly takovou intenzitu, jakou si vyžadoval sám obraz.

Kdy dokončuji obraz? Je to jako, když ladíte starý radiopřijímač: přibližujete se a zároveň se vzdalujete bodu, kde je nejlepší slyšitelnost. Je to moment všech momentů.

 

 

Umění

Tvorba je též jakýsi CHOROBOPIS „ZDRAVÉHO ČLOVĚKA“.

Umění je prosté – proto není vysvětlitelné.

Opakuji: UMĚNÍ JE DOTKNOUT SE NEMOŽNÉHO. Umění je sledovat vlastní stopy v budoucnu.
Umění též znamená pouštět se do neznáma.

Současné „umění“ v Čechách? = projevy nepochopené zaostalosti.
1998

Je zde Jiří Kolář a říká: „Ve světě je násilí. Co můžeme my, umělci, nabídnout, než trochu radosti?“
Je zde V. P. a říká: „Ve světě je radost. Co můžeme my, umělci, nabídnout, než trochu veselého umírání.“
9/1999

 

 

Poznámky na okraj

Netrpělivě, ale pomalu a s potěšením rozbalí právě koupenou kazetu, vloží ji do přehrávače, usadí se pohodlně, zatváří se zasněně a poslouchá ticho = „technologické ticho“. Kazeta je totiž „prázdná“, plná ticha. Po chvíli se zatváří podrážděně, protože se mu tento způsob ticha nelíbí. Zapne si jiný způsob ticha. Vyjme kazetu z přehrávače, otočí ji a poslouchá dál – to další „ticho“ mu (podle výrazu obličeje) vyhovuje lépe, a tak poslouchá dál, šťastně se usmívaje. 1997