Literární salon

Literární salon

Literární salon

Vydavatelství    Čtení / Festivaly    V médiích    Salony na Loretě Kontakt    O nás    Sponzoři   Z historie LS

 

 

Alena Meas – Piliers/Pilíře, 2012, edice Bilingva (ve spolupráci s pařížským nakladatelství À verse, edice Ajour)
(překlad z francouzštiny Alena Meas a Tereza Riedlbauchová)

Dvojjazyčný debut Piliers/Pilíře Aleny Meas, české autorky píšící francouzsky, představuje most mezi současným českým a francouzským básnictvím. Je postaven zejména na protikladu motivu stavby a motivu fragmentu. Stavbu kromě názvu symbolizují i jednotlivé oddíly, které po  vzoru antických chrámů vedou ke konečné harmonii. Stavba je zde však míněna více jako proces, proto se zde setkáváme s fragmenty a základními živly (zejména moře a voda), tj. se střípky lidské existence, z nichž občas vyšlehne závratnost okamžiku. Ve sbírce tudíž nacházíme mnoho forem od klasické básně přes básně v próze až ke složitě komponovaným básnickým cyklům. Další napětí vychází z autorčiny abstrahující poetiky, která se opírá o konkrétní chvíli, místo (pařížské uličky a kanály, Atlantický oceán), inspiraci slavnými malířskými díly a především o konkrétní lidské osudy.

 

Curriculum Vitae – ze sbírky Piliers/Pilíře

ALENA MEAS (* 27. 8. 1976, Praha)

Od roku 2000 žije trvale v Paříži, kde vyučuje francouzský jazyk a literaturu na gymnáziu. Studovala geologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy a po pobytu v Anglii přešla na studium srovnávací literatury na pařížskou Sorbonnu, které ukončila v roce 2010. Souběžně se spisovatelskou prací se věnuje i výtvarné činnosti a vystavuje se sdružením pařížských výtvarníků ARPA. Iniciovala a spoluorganizovala česko-francouzský festival Poezie mezi Prahou a Paříží (2007, 2008). Na jeho základě vznikla poetická revue À verse, kde její básně pravidelně vycházejí. Básně publikovala v knize Jsem tvoje třetí já (Gymnázium Zdeňka Nejedlého v Říčanech, 1993), revue Pandora, antologiích Zenit insomniaque (Paříž IV – Sorbonne, 2005) a Poésies de Paris à Prague / Poezie mezi Prahou a Paříží (Avant-post / Boulvart 2007).

 

ALENA MEAS (né le 27 août 1976 à Prague)

Depuis 2000, elle vit à Paris où elle enseigne la langue et la littérature française au lycée. Auparavant, elle a étudié la géologie à la Faculté des sciences de l’Université Charles (Prague), et après un séjour en Angleterre, elle a effectué des études de littérature comparée à la Sorbonne, achevés en 2010. Parallèlement à l’écriture, elle se consacre aux arts plastiques et expose avec l’association des peintres parisiens ARPA. Elle a initié et co-organisé le festival de la poésie franco-tchéque « Poésies, de Paris à Prague » (2007, 2008). C’est à la suite de cet événement que la revue poétique À verse, où ses textes sont régulièrement publiés, a été créée. Ses poèmes ont paru aussi dans le livre Jsem tvoje třetí já (Lycée de Zdeněk Nejedlý, Říčany, 1993), la revue Pandora, l’anthologie Le Zenit insomniaque (Poésie en Sorbonne, éditions Sillage, 2005) et le numéro spécial franco-tcheque d’[avant-poste] / Boulvart (2007).

 

Alena Meas – ukázky ze sbírky Piliers/Pilíře
(překlad z francouzštiny Alena Meas a Tereza Riedlbauchová)

 

Il faut la suivre...

Il faut la suivre au fond de la durée
Sans retourner le visage,
Sans prendre congé,
Mais toujours s’éloignant des autres,
On peut arriver auprès d’elle.
Il faut se déshabituer,
Ne plus chasser l’insomnie
Ni mépriser l’aube.
Et au bord de la falaise
Il faut consentir au vide.

 

 

Musíme ji následovat...

Musíme ji následovat až do konce trvání
bez odvracení tváře
a bez odpočinku,
jen stálým vzdalováním se od ostatních
se k ní můžeme přiblížit.
Musíme si odvyknout,
nevyhánět nespavost,
nepohrdat svítáním
a na okraji srázu
smířit se s prázdnem.

 

 

DIALOGUES AVEC A.

V

Suis-je autre chose que ton ombre
Lorsque le soir se pose sur la terre,
Qu’une trace de félicité
Jadis inscrite dans ton visage,
Résistant à l’inflation du sens,
L’une des syllabes répandues par ta voix,
La poussière soulevée au passage,
Même si l’on n’entend plus tes pas ?

 

 

DIALOGY S A.

V

Jsem snad cosi jiného než tvůj stín,
když večer rozprostírá se po zemi,
než stopa po radosti,
vepsaná kdysi do tvé tváře,
jež odolává inflaci smyslů,
jedna ze slabik rozsetých tvým hlasem,
prach, jež se zvedl, když prošel jsi,
i když tvé kroky není už slyšet?

 

 

DIALOGUES AVEC Z.

II

Mon ami,
Arrivant à travers la plaine, la nuit t’a pressé de venir rallumer le feu. Seuls quelques bruits mordaient dans le vide. Toi, mon ami, cavalier dans l’ombre, tu m’as tendu le bras et aucune peur n’est venue dîner avec nous. Tu as voulu que je boive à la santé de ceux qui allaient mourir, sans empêcher mes mains de trembler. Je t’ai cru, tu m’as dit que tout cela était humain.


III

Je t’écris, mon ami, des champs hauts et sauvages
De la lointaine province d’éclairs et de foudre,
Où les arbres, jamais pliés,
En puissance, rassemblent
Le peu de lumière, s’agitent ;
De leurs rameaux ils tâtonnent le ciel.

Je t’écris, mon ami, de l’ombre d’un chemin,
De peur de ne plus ressentir la paix,
Car j’ai vu le cavalier,
Et jamais personne d’aussi libre ;
Il suivait les traces enfouies dans la poussière.

Plus tard, dans le mouvement hardi de ses membres
Et dans la noblesse de ses gestes,
J’ai pu reconnaître le sang des vainqueurs
Et la grâce des rêves orageux.
Se dressant contre l’ordre de la terre,
Sur l’horizon, ses contours me ravissaient,
Parallèles au jaillissement de l’amour.

Je t’écris, mon ami, car je connais le poids de ses traits.
La poitrine ouverte au vent, lui, gouverneur de l’impossible,
Son cœur vivant, ce fruit précoce de la souffrance,
Battant, augmentait la solidité du monde.

Je t’écris, mon ami, pour te prévenir,
Car je l’ai vu, solitaire, sur la route.

 

 

DIALOGY SE Z.

II

Drahý příteli,
zatímco jsi přicházel napříč plání, noc nutila tě přijít a z popele rozdělat oheň. Jen jeho jemný zvuk se zahryzával do prázdna. A ty, můj příteli, jezdec ve stínu, ty jsi mi podal ruku a žádný strach pak nepřišel povečeřet s námi. Přál sis, abych připil na zdraví těch, již se vydávají na smrt, a nebránil mým rukám, aby se třásly. Já věřil ti. Ty řekl jsi, že to vše je lidské.


III

Píši ti, příteli, z polí vysoko položených, nechaných ladem,
ze vzdálené provincie blesků a hromů,
kde stromy, nikdy se neohýbající,
se silou shromažďovat
tu trochu svĕtla, se chvĕjí;
svým vĕtvovím tápou po nebi.

Píši ti, příteli, ze stínu cesty,
to ze strachu, že již nikdy nepocítím klid,
protože jsem spatřil jezdce,
a nikdy nikoho tak svobodného;
sledoval prachem zaváté stopy.

O nĕco pozdĕji, v mužných pohybech jeho údů
a ve výši jeho gest,
rozpoznal jsem krev vítĕzů
a milost bouřlivých snů.
Povstávaje proti řádu zemĕ,
na horizontu jeho obrysy uhraňovaly
rovnobĕžnĕ s tryskající láskou.

Píši ti, příteli, neboť znám váhu jeho rysů,
hruď vystavenou vĕtru, on – vládce nemožného.
Jeho živé srdce, předčasný plod utrpení,
bušením zvyšovalo soudržnost svĕta.

Píši ti, příteli, a to je mé varování,
neboť já viděl ho postupovat v samotě po cestĕ.

 

 

Île de mai

1.

Il restera toujours un pays à connaître, son herbe fraîche et ses bois, les têtes des roses penchées au soir; la vie terriblement tremblante, encerclée dans la gorge des merles.
Quand la mer s’en va leur voix est autre que quand elle remonte.


4.

La journée se termine dans les barges d’algues couchées dans leurs ombres. Le soleil très bas mesure le déliement de mai. La mer se hâte de revenir, alors que le ciel se pose sur le sable déjà humide.
La nuit se lève, montant des creux de la marée putride, la vie obscure chante bas, nous allons la rejoindre de mille voix de désir.


7.

Quand la mer s’arrête au loin, puisque les oiseaux l’en ont priée, l’ange peut enfin se reposer. Dans son étreinte prodigue, la matière du monde se sépare de la vague, le sable reverdit.
Il suffit d’une incantation douce pour qu’une boue d’or sorte de la bouche humide.

 

 

Na ostrově máj

1.

Vždy zůstává kus nepoznané země, čerstvá tráva v ní a les, hlavy růží ztěžklé večerem; život mocně se chvějící, stísněný v hrdlech kosů.
Když moře ustupuje, jejich hlas je jiný, než když stoupá.


4.

Den končí v hromadách chaluh, převalujících se ve vlastním stínu. Nízké slunce měří, nakolik se z nich máj vyvázal. Moře se spěšně navrací, zatímco nebe se ukládá do již vlhkého písku.
Noc stoupá, zvedá se z prohlubní pobřežní bažiny, potichu prozpěvuje si temné bytí, bez meškání se k němu přidáváme tisíci hlasy, jež touží.


7.

Když náhle se moře zastaví opodál, to proto, že ptáci ho prosili, anděl může konečně spočinout.
V jeho štědrém objetí se hmota světa odlučuje od vln a písek se zazelenal.
Jen potiché zaříkání stačí na to, aby zlaté bahno vyhřezlo ze zvlhlých úst.