Wanda Heinrichová – Nalomenou, 2011, edice Ouvertury

Básnická sbírka Nalomenou vybízí k otevření už svým gramaticky vychýleným titulem: prvním slovem parafráze biblického citátu, která knihu „prošívá“ v podobě názvů tří oddílů. Titul sám ale rozehrává řadu asociací, „nalomenost“ – a tím podmíněná příčnost vidění – bývá přece výchozí situací básníků. Koncovku „ou“ lze číst jako zvukomalebný povzdech, jako poklonu ohebnosti češtiny, a také jako narážku na autorčino ženství. Jemné ženské tóny této poezie jsou ovšem zhusta vyvažovány ostrostí básnické kresby, smyslem pro paradox a humor. Na pozadí osobních vjemů a přeludů tak vyvstává vize soumračného světa, který nás přese všechno dál udivuje a zasahuje. Básně vznikaly v pomalém tempu v letech 2003-2010.

Curriculum Vitae – ze sbírky Nalomenou

WANDA HEINRICHOVÁ (* 16. 12. 1968)

Narodila na Slovensku, v Žilině, od roku 1988 žije v Praze. Studovala nejdřív několik semestrů medicínu, později germanistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Vyučuje v jazykové škole a pracuje jako redaktorka v literárním časopise Tvar. Její výbor a překlad poezie německého básníka Durse Grünbeina vyšel v roce 2008 knižně v nakladatelství Opus pod názvem Lekce lební báze. Překlady, recenze a vlastní poezii publikovala v časopisech A2, Kontexty, Psí víno, Souvislosti, Tvar, Weles, na serveru iLiteratura atd. Ukázky jejích básní byly přeloženy do francouzštiny a italštiny.

Wanda Heinrichová – ukázky ze sbírky Nalomenou

 

severní nádraží

pusta se vlévá do studených moří
železniční násep vratký vor
v srpnu trsy suché trávy mávaly
vyjížďkám k městečkům na Labi
teď nic jen peron okraj všeho
skokanský můstek
třeba do fousaté anekdoty
s Kohnem pendlovat
mezi Vídní a Berlínem
chybí víc než sto let
k rozhodnosti Tolstého Anny
po schodech sestup do haly
na zdech kachlíky
a na lavičkách tlejí
homole v kabátech od Armády spásy
neminu kráter opodál
budoucnost vykotlaný zub

 

 

Zámek

bludiště chodeb schodů
průrvy
vpáčené slunce
tu a tam zbytky sněhu chodidla záda
chtivá loužiček piva v šeru čpavé
vůně zkrásnělých hladkých zvířat
chřípí se chvějí důvěrnou
dálkou cizotou cestou nikam
známo jen písmeno K.

 

 

objetí povědomých prostor
ztišení a šumy
v knihovnách s výhledem do ulice
anonymní šepot šustění stránek
šimrá záda míchou mi vzlíná
i tvůj tisíc kilometrů vzdálený
krok snad poryv podzimního pláště

naproti v hospodě teď kdosi vzkřikne
místo mě

 

 

z rozhraní jednoho domu

na záchod málem až do krajiny
v županu činžovní chodbou
ucho v tmách světlíku
cvrččí chvění
koleje v plenéru
lesknou se vstříc
milostným
nájezdům
vlaků

byt bez kloaky matný svit knih
pod okny plují pusté
tramvaje
moje noční sestry
po kouskách
mě odvážejí
do hloubi
města

 

 

Holandskem

vlhké neomítnuté cihly
zašle červené
zdi hluboké samety uvnitř
měknou na malbách
v oleji
svazky světla
putují po hladinách
v rytmu pražců
melou větrné lopaty
mraky za čely
pozdních donkichotů

 

 

obrys lampy
Hogarthova křivka krásy a grácie
baňky světla v dávném pokoji

venku ržání
splašený srpek koňského bělma
studený pot spadaného listí

při čtení si podtrháváš
cylindr petrolejky
roste z té rozlámané čáry

 

 

vděčnost
za chundelaté křeslo u krbu
a sklenku sherry v pravou chvíli
za pléd od paní domu
za ubrus bez skvrn po mém bryndání
(a za to jak neslyšně se snesl na stůl
za jeho drsnou lněnou tkáň tu sněžnou planinu)

vděčnost za tváře nastavené k polibku
za blahosklonný úsměv sokyň
ochromující vděčnost za tvou noční blízkost

prší (vděčnost za stříšku z vlnitého plechu)
jen rameno neznámého v tlačenici
na zastávce zahání pochybnost o možnosti doteku

vděčnost za báseň co se k ránu bezprizorně motá v ložnici
za její bosé nohy

okolní chlad nic nežádá
proniká námi nezištně učí věčnosti

 

 

–