Literární salon

Literární salon

Literární salon

Vydavatelství    Čtení / Festivaly    V médiích    Salony na Loretě Kontakt    O nás    Z historie LS

 

 

Milan Šťastný – Ještě jsi, 2011, edice Ouvertury

Ve druhé sbírce Ještě jsi Milan Šťastný ohledává hranici mezi vesnicí a městem. Idyla, jejíž nedílnou součástí je smířlivě přijímané velebné tragično přesahující obyčejného člověka, kontrastuje s nepokojem, který na sebe rád bere masku osudovosti, ale jakožto výsledek nudy a vnitřní prázdnoty nepřesáhne limit panelového bytu. Vůle žít v pokoře a v souladu s přírodními cykly a na druhé straně rezignace, smíření se s vlastní neschopností a nenaplněné přeţívání je ostatně příznačný rozpor této i všech minulých dob. Básník své těkání mezi oběma vnitřními i vnějšími prostory zaznamenává s nadhledem a klade si otázky, kudy vede jejich předěl a jak je ostrý.

 

Curriculum Vitae – ze sbírky Ještě jsi

MILAN ŠŤASTNÝ (*22. 9. 1973)

Žije v Dobroslavicích na Opavsku. Absolvoval Střední odbornou školu strojírenskou (obor management strojírenství) v Kopřivnici. Pracuje v Knihovně města Ostravy jako provozní technik. Publikoval poezii a prózy v časopisech Tvar, Host, Weles, Psí víno, Literární noviny, Protimluv, Alternativa Nova, ve sborníku literární skupiny Apeiron nazvaném Rezavá ryba stvoření (vlastním nákladem 2000) a v antologiích Cestou (Weles 2004), Antologie české poezie II. díl (Dybbuk 2007) a Tos přehnal, miláčku (Listen 2009). Vydal sbírky poezie V horečce blouznění (Kulturní zařízení města Valašského Meziříčí 2001) a Drobné bolesti (BBart 2001) a povídky Klid a rozvaha (Kniha Zlín 2010).

 

Milan Šťastný – ukázky ze sbírky Ještě jsi

 

Oranisko

Sladkost vyvržená jazykem
do tmy
mladé tele lapající po dechu
na poslední chvíli
v poli dojdou síly hvězdám
oraniskem zeširoka
srdce jak stodola
blízké ruce v kapsách
zvrhává se smysl slov
těžknou vykloubená kolena
v dálce obrys čehosi
co tluče do tmy
nikdy nevyřvanou touhou

 

 

Jednou takhle z rána

Záruční doba roku – prošlá
Zastavený osud v zastavárně Sen
Vyvenčená fena ráno pošla
Samotou den tak v mžiku vykostěn

A pořád tam a pořád sem
Ode zdi ke lži U stolu vzdech
Cvičit si stisk na stínu bezhlasém
Vidět svou tvář v lesklých příborech

Vzít čistý list a začít: Moji drazí
Cítit jak cosi tahá za provazy
Tahá a fest se utahuje smyčka
Chvíli tě mučí pak už jen hýčká

 

 

Svítání

A že prý neodoláš
strhat z ní noční košili
pod kterou bude to cítit
novým čistým ránem

Hrobovému tichu vylomí panty
první ryzí vzdech

V její dlani vidíš cikánku
ve tváři hejno nad hladinou

Jsi dítě syn i muž
v jedné chvíli
v jedné peřině

Vesničtí psi
vyštěknou
studenou ranní mlhu

 

 

Převleky

Petru Kabešovi

Blízkost kořisti
Půl tělo Půl hlad
Podsvětí bez kořisti
je jako bezradný kameník
na poušti
Blíženci stírají si
neúrodu z dlaní
v Zákoutí (v Podsvětí)
Paprsek který Ukořistili
Dělník – Půl Tělo Půl Kořist
tře Samotu s nouzí
neví o Blížencích v koutě
neví o Blízkosti Paprsku
tuší jen něco o Podsvětí
a o poušti

 

 

Mámo

Měsíc trhá temné drápy
lezoucí z tlam prostořekých lasiček
Do vlasů netopýr
zlomyslně slintá

Co se to děje
ptám se
co se to hromadí v mém rozkroku
když myslím na její vlasy
na její slinu na mých rtech

Toulavý stín matky
prochází zahradou
pod pažemi dvě spící popůlnoční slípky

Mámo mámo
volám
držím ho v dlani
a nevím co dělat
nevím co s ním
s netopýrem
mámo

 

 

Němá nemocniční hejna

Dorůstá podzim ze zla lítosti
a zlata mrazu
Pod nemocničním lůžkem chystá se
setkání zvonu a kamene

Jsou to opuštěné svátky
tyhle ty strašidelné výlety
po vlastní tváři
po bílém prostěradle

Prstem si ukazují tiché sestry
na kousky svatozáře
jako bys tu ani
neležel

 

 

Jak to tenkrát bylo

Touhletou cestou
co vede k lomu
vydal se otec
a už se nevrátil

– Nenajde se
řekl děda
a matka jen mávla rukou

V té chvíli jsem vylezl
do koruny třešně
a věděl
že do večera neslezu