Literární salon

Literární salon

Literární salon

Vydavatelství    Čtení / Festivaly    V médiích    Salony na Loretě Kontakt    O nás    Z historie LS

 

 

Irena Šťastná – Všechny tvoje smrti, 2010, edice Ouvertury

Druhá autorčina sbírka obsahuje básně z let 2006 – 2009. Texty nabízí mnohdy tísnivý pohled do nehostinné krajiny lidské duše, která je úzce spjatá s okolní krajinou, přírodou, městem. Je to poezie živočišná a tělesná, tělo je však spíše prostředkem trýzně a bolesti. Smyslnost, pokud se tu nachází, je vždy vykoupena marností nebo odříkáním. Ze zdánlivého chaosu se záhy vyloupne příběh, mnohdy jen náznak příběhu poznamenaný negativní emocí a často směřující k bezvýchodnosti. Verše jsou opět plné zámlk, vyznačují se úsporností výrazu i jistou útočností. Je to poezie prožitá, ve které čekáme na „zásilku žláznatého masa“, zatímco „zvuk vzdáleného vlaku vytloukl uši oranisku“.

 

Curriculum Vitae – ze sbírky Všechny tvoje smrti

IRENA ŠŤASTNÁ (* 25. 10. 1978)

Žije v Dobroslavicích na Opavsku. Absolvovala Filozofickou fakultu Ostravské univerzity (obor čeština s literárněvědným zaměřením) a Filozoficko-přírodovědeckou fakultu Slezské univerzity (obor knihovnictví). Pracovala v Knihovně města Ostravy, nyní je se synem Dominikem na rodičovské dovolené. Poezii a povídky publikovala v časopisech Host, Pandora, Protimluv, Psí víno, Tvar, Viselec, Weles, Zvuk, v antologiích a almanaších V srdci černého pavouka, Cestou, Antologie české poezie 1986–2006, Ty, která píšeš – antologie současné ženské povídky. Pod jménem Irena Václavíková vydala sbírku básní Zámlky (Host, 2006).

 

Irena Šťastná – ukázky ze sbírky Všechny tvoje smrti

 

Jako vždycky

Postarám se aby tu ptáci neklovali sušené rybí tlamy
– mluvím na tvá záda. Bylo to nesmyslné místo s kříži
a kotvícími čluny. Nebezpečné i pro přihlížející.

Šla jsem odtud – bt se šroubovice nebo lišejníků.
A potkávala jen serpentinu vlastní tepny.
Taky vnitřní hlas měl zrovna zlomeninu krčku.

A o tom hlazení cizí ženy
a obdivu k její kůži
už nechci slyšet.
Jde o všecko.
Jako vždycky.

 

 

+++

Nebyls pod doverskými útesy kde moře třaskalo o vzduch.
Já nesla samotu pod svetrem. Málo alejí je tu – píšu
a jediný pták nepřišel za svědka.

Zaoblenec na břiše tlačí. Kameny pod vlnami zůstaly
v patnáctero odstínech. Nevím jak se to stalo.
Zahrajte foxtrot ať je důvod přitulit tváře
šeptls v Bath na plese když venku nasněžilo
a kraj byl zkouzlený.

Usadím se u Bedfordu. Napiš zas věty olovnice
přetěžké stářím – končím ten dopis. Porodím zítra.
Za čtyři roky se s vlídným pohledem obejdeme na ulici.

 

 

+++

Dikobraz přecupital přes vakuum kopřivnických stěn.
Kdo dneska obtiskne záda do tvých plic?
Mázni tvaroh po stěně až přijde mrkající
s panenskou blánou na dlani.
To teprve hlasitě polkneš.
Nebo starci více oněmí když vztekle zaprší
a přijde zásilka žláznatého masa?
Vařte opatrně tuto míru tesklivého chaosu.
Je zima v myšlenkách a kyselo při márnicích.

 

 

+++

Ten kopec kam se vracívají ptáci měl zimnici.
Posedlý mlázím a rostlinami o neznámé hodnotě.
A přesto v mezilopatkových prostorách odchoval
tolik žen:

Čepýřivou s přesahem a hřejivým masem.
Sukovitá tam stojí doposud v jemném proužku a studu.
Bez okrouhlé by nebylo jednodenní verze jeho lásky
ani kmitočtu kůže ve slabinách. A žena kolmice?
Ta měla průtok nejsladšího typu.

Mít stativ
chytil by: lidské obličeje za skly – kývání – průsaky –
pleskot – pohup šikminy těl – i kradmé průtoky do pasti.
Ten kopec.

 

 

Kvítkovice

Zem načesaná
jak děti po koupání

když stará teta
v rohu zahrady
ubila bažanta

když my se milovali
v posteli pradědy
(měl přejemné kosti).

 

 

Ano

Nevěstám cukne v oku
když spinet
jako že hraje
na hypotéku oné radosti
zakutané do závoje
jejich
i soboty
s podtrženým významem:

Prvním – druhým – žádným.

Aby sem (proboha)
nepřijely po dvanácti letech
s páteří vytahanou z těla.
Samy nebo s děckama
odřenýma výchovou bez otce.

Toho si neber!
Ano – ano.

 

 

+++

Svatý Urban ocucával poschlé kuličky spolu s kosy.
Vedle bagrista. Zápasí s hlínou. Vytahuje modravé
ztuhlé údy pradědů i otlačky útlých ptačích nožek
když vinice potlučená docela bez hlesu příkře dopadá
k blátivému svahu satelitního města.