Literární salon

Literární salon

Literární salon

Vydavatelství    Čtení / Festivaly    V médiích    Salony na Loretě Kontakt    O nás    Z historie LS

 

 

Eva Oubramová – Co zbývá?, 2009, edice Ouvertury

Slova Anatola France, která čteme v záhlaví sbírky, nemohla Eva Oubramová volit případněji. Neboť i pro ni je láska a touha po ní tím nejdůležitějším, o co v životě jde. A protože – řečeno jejími slovy – je dvojdomá, máme tu co do činění s básnickým svědectvím ženy, jejíž láska patří ženě. Její verše zabírají celou vertikálu tohoto milostného vztahu od počátků, kdy ještě křížem krážem teče stud, až po čas, kdy bylo možné přitisknout lokty na stůl, přisunout lžíci, hledět si hladově do tváře a pak se najíst. Ale i místo tohoto vztahu – město básnířčina světa – mizí, po částech vyhazované do povětří. Je jím starý Most, s otřískanými zdmi, s bábami za okny a cigáňaty s jejich rezavými psisky. Ničím patetická, jen velice bolavá, smutná panychida.

(k vydání připravila a doslov napsala Viola Fischerová)

 

Curriculum Vitae – ze sbírky Co zbývá?

EVA OUBRAMOVÁ (1. 3. 1939 – 21. 6. 1997)

Život básnířky, spisovatelky a redaktorky Evy Oubramové byl spjat s Mostem. Zde jako metodička okresní knihovny organizovala v šedesátých letech s herci mosteckého divadla literárně-dramatické večery, pásma poezie a divadlo malých forem. Tehdy také ještě pod jménem Eva Uhlíková uveřejnila své první básně a fejetony. Rok 1968 ji zastihl v redakci okresního týdeníku Rozvoj, odkud musela krátce po okupaci odejít. Jako sotva normalizovatelná osoba si našla nejdříve místo kopáče u archeologického ústavu a posléze se na několik let stala řidičkou sanitky. Po revoluci se nakrátko vrátila ke své novinářské práci v Rozvoji. Verše, povídky a fejetony publikovala v šedesátých a devadesátých letech v Kulturním kalendáři Mostecka, Dialogu, Rozvoji a Československém rozhlase.

 

Eva Oubramová – ukázky ze sbírky Co zbývá?

 

Láska si ve mně ustlala jako pes

Nejdříve okolo plotu sem tam
něžné očichávání vyčkávání
ale pak v jedné chvíli všechno najednou
a všechno správně
průvan od dveří drobné dupání
točení dokolečka

Je zvláštní
poskytnout druhému tělu
důlek uprostřed
trochu se smát té neohrabanosti
stát se stepí

 

 

Moje teta se utopila
v osmém měsíci těhotenství
přelezla vysoký plot
a zkusila tenký led
Zatímco její gruppenführer
řval na ruské zajatce: fícher, fícher (hovada)

Potom se měsíc mluvilo o morálce
A jemu nakonec řekli:
Že jsi jen moh s takovou děvkou

Nevím
zda řekl že mohl

 

 

Stačilo by tak málo
abych ti přestala věřit

Jenom si všimnout jestřábích křídel
jazyků svíček pachu pažitky
a tvého škrábance v tváři

Zatím tě po něm hladím

Stačilo by tak málo
Jen sevřít a tisknout –
abych tě neměla

Zatím však jsi
hodiny dny a noci
má jediná myšlenka

 

 

Ať se kdokoliv bude sápat
po tvém těle
v jedné z jeho zázračných proměn
řekni mu ať nemyslí na nebe
a na tvé zornice široké úlekem

Ať líbá surově
a nectí žádné boky
ať se mu můžeš vzdát
v rozměru katastrofy

Tvůj divný smutek
ať ho nebolí
a lítost ať mu netaví úsměv

na ementál toho uprostřed
čemu se říká
dobrá láska

 

 

Ve 14.30 odletělo muzeum
následující týden knihovna
v tutéž dobu

Tvá smrt město
bude krutá
skrze tu šelmu
co ti byla v patách

Proto jsi nejdřív oněmělo
a potom ohluchlo?

Bylo jsi smutné dřív
než jsi umřelo

Snad jenom ptáci
dokážou všechno
I v letu přešlapovat

 

 

Vstala jsem uprostřed noci
Pod očima ještě krvácela
a vzpínala se na zadních
Koně ve Svinčicích třeli žlaby
Prošla jsem hořícími dveřmi
Přibouchla okna od kajuty
a noc tam vtáhla
vtáhla do svého domu
který jsem opouštěla navždy

Zbývalo ještě projít nocí
Nejtěžší to bylo kousek za zahradou
Voněla zbytečně
i kytky co tam kvetly
Zabíjet lásku by vyšlo nastejno

Na prvním náměstí mi bylo přejít splav
co hučel tekl páchl a padal
do kanálů

Na druhém náměstí jsem musela překročit
pár žlutých psů cikánských
drsnosrstých psisek

Na třetím náměstí jsem vyvolávala
těla lidí
Za branou končil můj pohřební běh

Všechno minulé jsem nesla s sebou
porod i smrt
Až ke svinčickým polím