Literární salon

Literární salon

Literární salon

Vydavatelství    Čtení / Festivaly    V médiích    Salony na Loretě Kontakt    O nás    Sponzoři   Z historie LS

 

 

Ondřej Macura – Žaltář, 2008, edice Ouvertury

Sbírka Ondřeje Macury Žaltář obsahuje básně, které časově předchází jeho debutu – básnické sbírce Indicie (Klub přátel Tvaru 2007). Zatímco Indicie tvoří dvě rozsáhlé poémy, Žaltář obsahuje třiatřicet kratších textů. Ty se svými tématy a dikcí blíží konfesijní poezii, a to navzdory ironizující autostylizaci; mnohdy dokonce svou syrovostí a strohostí připomínají deníkové záznamy. Pro většinu básní je příznačný pocit milostné a životní deziluze, reflexe vlastní samoty, ale tento tesklivý tón (využívající evokací
symbolistické a dekadentní poezie) je zmírněn notnou dávkou racionálního odstupu a někdy i černého humoru. Pocit životní hořkosti je v konečném vyznění paradoxně chápán jako jedna z nejlegračnějších součástí lidského života.

 

Curriculum Vitae – ze sbírky Žaltář

ONDŘEJ MACURA (* 3. 1. 1980)

Žije v Praze. Vystudoval český jazyk a literaturu a slavistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pracuje jako středoškolský učitel. Publikoval několik literárněhistorických studií, dále poezii a prózu v časopisech Tvar, Dobrá adresa a Weles, v antologii Cestou (Weles 2004) a sborníku z česko-francouzského festivalu poezie Poésies de Paris à Prague/ Poezie mezi Prahou a Paříží (Avant-post/Boulvart 2007). Svou poezii prezentoval na několika autorských čteních a na stanici Vltava. Vydal básnickou sbírku Indicie (Tvar 2007). V roce 2009 mu vyjde román Netopýři.

 

Ondřej Macura – ukázky ze sbírky Žaltář

 

I.

Co je více řekou?
To,
co má vlákna vody (ne ještě vlny).
Nebo to, co jsme my?

Hřmělo… Celý déšť
proletěl odpolednem, nikde
nezbyly jeho kůstky…

Řeka vylézá z měkkých útrob;
do krve matku zraňuje!
Otce ztratila…

Hle, mlýn (mouku z kostí škubající). Ty vlhké zdi opakování
starých domů po bouřce,
ty houby chtíčů. (Mezi otcem a matkou stojí řeka; k otci se ubírá…

řeka míří tam…k slzám)
Co je to za jantarové krajiny
po kapačkách, potom?

 

 

XII.

Žije přece apokryfem již dlouho. A ještě mu to nepřipadlo.
Luna už ptáky nabodává na patřičné stromy
a vše dřevěné se připravuje na povstání
židlí, stolů, hudebních nástrojů a tak.

Jeho drsná, ukrajinsky drsná palice,
na krku sedí. No… v hnízdě kukaččím.
Říká si cosi vydatného místo večeře,
kožnaté růže vykvétají mu v posteli.

 

 

XIV.
(První romantická variace na lermontovské téma)

Markovi

Mé nádory: vajíčka zla
se ve mně hnedka rozsypou,
stačí jen málo! Krajina -
v ní ožralé dámy s tmou,

vesnický krchov shořel rázem,
kostnice s růžovými záclonami.
Toť barok… skoro Grimmelshausen,
jen Pánbů zřejmě není s námi.

Neb tedy možná je. Mám v sobě trochu bázeň…
Proč bojím se nemocí (právě jako moji známí)?
Vždyť se mi zdá, že letím nad Kavkazem
a všude potkávám se jenom, jenom s Tamarami.

 

 

XV.
(Druhá romantická variace na poeovské téma)

Kdo něco hledá, sedí skoro do rána,
v náručí krev a čtyři cigarety.
(Jen odeženeš havrana
líbajícího Paladiny rety.)
Též někdy v noci sedím v knihovně
nad svazky antikvárních tisků.
Hrbím se. (Mám prý sedět rovně.)
Přemýšlím o smrti a hledám kousek řízku.

Ty mě už znáš, podivína!
Ne neznáš. Líbí se mi stále více,
když napijem se červeného vína
a jdeme spolu do ložnice…

 

 

XVII.

Všechny ty strachy si snad jen vymyslel.
Snad jen tělo! Do kterého se hrůzy
oblékají jak na maškarním plese,
zatahují zip, jsou v něm a šuškavě
zvoní zoubky hlodajícími lodyhu jícnu.

Z držky vyletí temný gejzír ještě temnějšího květu,
jenž je složen ještě z temnějších okvětních lístků. Taková
tlustá flákota… Ale jinak,
jinak je všechno světlé a hubené
jak jalová kráva vlisovaná do knížky.

 

 

XVIII.

Zeleň již přichází. Smekejte klobouky,
zelená uklidňuje, zelené je fotbalové hřiště,
zelený je chléb, když s ním týden kamarádíš.

Zeleň již přichází… Neboj se a dále jezdi metrem,
dále choď ve frontách, dále se cpi do autobusů,
jak do plných skříní cpeš kabát.

Buď bez obav, všechno dobře skončí!
A když ne dobře, tak aspoň lidsky
a když ne lidsky, tak nelidsky.

Neboj se. Zeleň přichází…

 

 

XXIX.
(Moralistní)

„Mezi mystikou a sexualitou
trčí tento svět jak zlý škrábanec.
Ano: chceme zajisté zmystičtit sexualitu,
ale většinou jen zjebeme mystiku.“
Napsal. Nad městem a jeho kašlem
šedivá obloha přemlouvá
k mystice a sexualitě. Prodavači párků

zasouvají párky do rohlíků
a k tomu nějaký ten Nový Zákon hořčice.
Chcete kremžskou? Jak se jmenuje ta druhá?