Literární salon

Literární salon

Literární salon

Vydavatelství    Čtení / Festivaly    V médiích    Salony na Loretě Kontakt    O nás    Z historie LS

 

 

Eva Košinská – Solný sloup, 2008, edice Ouvertury

Dívat se na věci skrz jejich průsvitné obaly. Ta neviditelná vrstva, která nás dokonale izoluje, je někdy natolik bezútěšná, že je třeba nějak ji porušit, poškodit. Tyto texty se pokoušejí o zboření zdí – někdy jde o svéhlavé vnitřní monology, které jako zaklínadlo kolují tělem a uzavírají člověka do klece samoty, jindy je to dialog s někým, kdo nechce naslouchat, nebo mluví jinou řečí. Texty prochází ona zvláštní strnulost lidí, kteří se zasekli na pár minut na refýži, náhle něco prohlédli, aby je ale hned v následujícím okamžiku odnesla tramvaj do stereotypu jejich života. Ale důležitý je právě ten moment zpomalení, poodhrnutí obalu. Prostor balkónů, bytů, komor, stísněnost pod ledem, kde náhodně potkáváme něco zasutého, minulého, něco, co znovu klaustrofobicky ožívá na stěnách, něco, co už  sme v nánosech všednosti skoro zapomněli...

 

Curriculum Vitae – ze sbírky Solný sloup

EVA KOŠINSKÁ (* 10. 8. 1983)

Žije v Praze. Studuje český jazyk a literaturu a komparatistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Básně publikovala v časopisech Dobrá adresa, Totem, dále v Antologii české poezie II. 1986-2006 (dybbuk 2007) a sborníku z česko-francouzského festivalu poezie Poésies de Paris à Prague/ Poezie mezi Prahou a Paříží (Avant-post/Boulvart 2007).

 

Eva Košinská – výběr ze sbírky Solný sloup

 

Bílá

Pod ledem volali – – – o vzduch
jako okouni
se plazili po chladné hladině
s vidinou smrti na tom druhém

Řekli
že dům – ve kterém jsem kdysi
bydlela
museli dát vyhořet

že v něm strašilo

A pak přišel plamen – – –

stalo se

Řekli
že mám příliš velké oči
po matce

že včera zemřela

že dnes mě vtisknou

do sněhu

 

 

Otevřít člověka

Poprvé otevřít člověka – systém cév obtisknout
do dlaně – nikdy bych nevěřila že kost může být tak bledá
když se dívám do svého těla
kvetou za okny lípy a můj hlas hloubí propasti
jeslím na vycházce
ležím na žehlicím prkně
a
matka si toporně pobrukuje vedle v pokoji
jako by se nic          nedělo

 

 

Monology s panem balkónem

Pan balkón si nechá šlapat po hřbetě
neví, kdo sype popel skrze jeho dlaně

neví o rozbitém slunci na svém břiše
pan balkón

pije tiše

baví se prádlem v galaxii

a nezapomeňme taky na Oskara

průsvitní v almaře

zatímco balancuji na šňůře bez prádla
perla bez lesku
berla třeskutá namísto rukou

s panem balkónem
vrávoráme do kouta

Oskar přebírá střepy
Oskar usíná v popelu

Umrzáme pospolu jako dvojčata

 

 

Monology s panem balkónem II.
(aneb pokusy o zmrtvýchvstání)

Skončili jsme umrzlým Oskarem
křísila jsem ho
čajem, vodkou, rumem
měsíční tříští
pro jistotu zase čajem
křísila jsem ho
a on ne a ne pohnout
velikou hlavou
mé Slunce leželo
nadobro průsvitné

ani mi nevymočil
srdce do sněhu
to se tak dělá
když zbyl důvod

mlčet

pan balkón se rozchechtal
nad naivitou provazochodkyně
smrt prý řeže lana
čistě ze sportu

 

 

Doutnání

Hejno. A přece místa hluchá. Jako by v topení
dirigent orchestru zalomil vazy. Haraší housle odevzdaně.
Jsem tou, kterou jsi nebyla. V dece moje jméno
silné jako kostry dinosaurů
nalomeno.

Hraju. Tleskají listy. Všechno opadne. V podzemí bydlí zlá.
Hraju. Nejlépe jak umím.
Až umře, v lomu nic nezbude, jen jemná mlha vyklíčí kolem domu.

Nebydlíme.
Jen krátce doutnáme na prahu se zábradlím v zubech…

 

 

Číhadla

Muži číhají na ženy zrcátky
ženy tleskají do rytmu
prsí se ve středu
všichni číhají v kruzích pátku

tvé oči vyloupnu
na sklo jak dva budíky položím
tikají
číhají

do noci zvoní
postel plná
sme – tí(m)
ohlušeni
tvé oči – muži číhací
zatmi mi tipec
opice číhá do rytmu
muži číhací

můj vzkaz najdeš v láhvi

číhám

na plížení světel po tvářích

 

 

Je třeba mít syna

V parném létě je třeba
mít syna přesně na dosah
mé řeči je třeba s ním mluvit

když teče asfalt mezi prsty
a všechno se noří do šedivé
vypouklé kulisy města

je třeba mít syna – říkáme si
ráno co ráno toho léta
– když čekáme –

na jeho návrat ze železářství
se správným počtem šroubů –

zda se mu podaří smontovat
dohromady naši podivnou domácnost

v parném létě je třeba
mít syna – mít ruce, které
v největším horku – otevřou dokořán
balkónové dveře

udělají rychlý průvan