Literární salon

Literární salon

Literární salon

Vydavatelství    Čtení / Festivaly    V médiích    Salony na Loretě Kontakt    O nás    Z historie LS

 

 

Simona Racková – Přítelkyně, 2007, edice Ouvertury

Sbírka Přítelkyně, obsahující šedesát básní, vznikala v letech 2002 – 2007 a její jádro bylo v únoru 2005 otištěno v časopise Tvar (devět básní pak bylo publikováno i na www.almanachwagon.cz). Sbírka tvoří tvarově i tematicky semknutý celek se snahou být generační zpovědí současné ženy „tady a teď“ – ovšem se snahou po překročení hranic konkrétních osudů, načrtnutých v každodenních i tragicky mezních momentech. Jednotlivé básně - monology i dialogy, útržků hovorů, osobní zpovědi, někde silně prozaizované, jinde naopak lyrizované - se navzájem doplňují tak, aby vytvořily ucelené „pásmo“, v němž se první osoba pravidelně střídá se třetí a které je nakonec jakousi polyfonií individuálních osudů. Ta se pak ve vyšší rovině jeví jako různě nuancovaný, variovaný osud jediný, společný; za vším tím tolik současným a konkrétním se otevírá nadčasový průhled k tragičnosti a bezvýchodnosti lidského života (nikoli tedy jen tzv. ženského údělu, o nějž tady v konečné rovině vlastně vůbec nejde).

 

Curriculum Vitae – ze sbírky Přítelkyně

SIMONA RACKOVÁ (* 18. 9. 1976)

Žije v Praze, pracuje jako editorka. Vystudovala český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě UK v Praze, v současné době je tamtéž doktorandkou se specializací na současnou českou poezii. Básně publikovala ve Tvaru (v č. 6/2004 vyšlo jádro sbírky Přítelkyně) a na Internetu (www.almanachwagon.cz). Zúčastnila Mezinárodního festivalu poezie ArsPoetica (Bratislava, 2006); ve stejnojmenném sborníku jí vyšly básně v češtině i v anglickém překladu.

 

Simona Racková – ukázka ze sbírky Přítelkyně

 

xxx

Můj muž je přízrak
je to vidina

Nesmí na mě mluvit
nesmím na něj mluvit
ale kdykoli chci
můžu se mu dívat do očí

jeho tvář přede mnou vyvstane
jako hlava Medúzy
jenže krásná

držím ji za vlasy

Pak se otočím
a dál míchám na pánvi
tu směs
k přežití v tomhle světě
ze kterýho nejde vyskočit
tak jako z okna

jako z krásnýho novýho okna
krásnýho novýho bytu

ve kterým se k smrti
krásně přebývá

 

 

xxx

Kde mám pořád brát
tu trpělivost
řekla

já vím
mám se jen tak otočit
zavlát mu sukní
na cestu

a pak se zase zjevit
mezi stromy

Usměvavá
a bez krvavých stop

 

 

Občas se stěhujeme
Andree S.

přenášíme věci
pomáháme si navzájem
přepouštíme si podnájmy
stěhujeme se
z menšího do většího
a zase pozpátku

vybíráme si to nejlepší
ze svých životů
dobře
tak aspoň to nejmíň hnusný
zbytek odložíme
na kraj talíře

a tváříme se
že to k nám nepatří

že s tím vlastně
nemáme nic společnýho

S tou bezmocí
krásných
silných žen

 

 

xxx

Jen co jsme vytahali nahoru jeho batohy
vrhli jsme se na sebe
řekla Alena
a malou vidličkou ukrojila kousek tiramisu (seděly jsme v té nové kavárně na Vinohradech kousek od jejího bytu)

bylo to jako v trapným americkým filmu
nechávali jsme za sebou
cestičku z oblečení

usmála se

Jirkovi jsem řekla
že mi přijede známá z Londýna
takže se jí budu muset věnovat

a že nechci aby s námi chodil
protože se před ním stydím
mluvit anglicky

 

 

Sama
(popis grafiky)

Odjel
a ona čeká dítě
s někým jiným

Sedí sama
rozkročená
pohlaví jí rozráží rám
páteř
lebku rozčísnutou


jeden cop blond
druhý temnota

Nohy si koupe
ve dvou prázdnech

A dítě v ní tiká

 

 

xxx
Carlos Saura: Carmen

Sedíme na parketách
boty s plíšky vedle sebe
a udýchaně
unaveně
s uštvaným pohledem

tak kdo?
kdo z nás?

jasně
bylo by to jiný
bylo by to všechno
jiný

v týhle místnosti
všechno to tak odstřihnout
výročí svatby plánovaná početí přestavby bytů

bylo by to
všechno

v týhle
nekonečný pláni
horký pláni se skrytými hnízdy
jen pár holých stromů daleko tak daleko nádherně daleko
a žádný dohled za
obzor
nikde nic nikde nic nic nic

v týhle pláni k rozeběhnutí

 

 

xxx

Mám dva milence
ani s jedním nespím
ani jeden není můj typ

nosí mi dárky
i čajovou růži jsem už dostala
umějí dobře vařit
všechno včetně brokolice krevet a buřtu

jsou oba krásní
když se zaberou do tématu
s rozšířenýma zorničkama
to prej znamená touhu

Máma mi říká
co si vymejšlíš
jiná by oblízla
všech deset

no jo

tak proč
vždycky když jdu
z Újezdu na Národní
po mostě
musím se zastavit
a slastně zkoumat
ten pád?