Literární salon

Literární salon

Literární salon

Vydavatelství    Čtení / Festivaly    V médiích    Salony na Loretě Kontakt    O nás    Z historie LS

 

 

Jan Brabec – Kirckaldy, 2007, edice Ouvertury

Sbírka Kirckaldy obsahuje básně z let 1995 – 2006. Na první pohled je zřejmá formální i motivická různorodost básní; od minimalistických črt (zejména část V Olduvajské rokli) po vystupňovanou obrazovost (zejména v části Líbeznice); na jedné straně takřka oligofrenní bezelstnost vnímaní „denní reality“, na druhé výlety do jiných světů, odtud často se objevující odkazy do zvířecího světa, náznaky příběhů, snů, vizí. Obě cesty však vedou k jedinému cíli, k pokusu o přesné zobrazení věcí. Jak to udělat a nesklouznout do banality doslovného popisu vnějšku ani do poetického sdělování vlastního nitra, tedy okrašlování něčeho v posledku rovněž banálního? Možná porušováním umělé hranice mezi obojím. Jak napovídají názvy jednotlivých částí sbírky, mohlo by zde jít o jakýsi „nervový místopis“. A otázka, zda skutečný či smyšlený, tu už nedává smysl. Všechna místa jsou tak trochu smyšlená a my sami jsme tak trochu příběhy svých míst, krajin i bytů.

 

Curriculum Vitae – ze sbírky Kirckaldy

JAN BRABEC (* 7. 9. 1975)

Žije v Praze. Je doktorandem v oboru antropologie na Fakultě humanitních studií UK v Praze. Pracuje jako odborný asistent na České zemědělské univerzitě v Praze. Od roku 1995 se spolupodílí na organizaci výtvarně-hudebně-divadelně-literárního festivalu Různá kolečka a divné páčky. Své básně dosud „zveřejnil“ na několika autorských čteních a časopisecky (Host, Vlna, Tvar).

 

Jan Brabec – ukázka ze sbírky Kirckaldy

 

Papuchalk

Vznikne v puse z oděrek na patře,
špinavých zubů a tuku,
jako u oškubaných ptáků,
který křižovali mořem
a lovili.

Vznikne v žaludku z míchanic pudinků,
rýže, vína a oříšků.
Když to ví,
nechodí na záchod,
hlídá ptáky, aby je ochránci zvířat
neulovili draví.

 

 

Sépie

Na dně moře
je sépie
nehýbe se
má to v povaze
Sépie je dutá
chytrá mrška
Harpie

Na dně moře
je voda temná
a sépie
v tom stínu
a plankton
je vodní prach
a sépie
je kost
do který klove pták

 

 

Jezdkyně

Po bucích ve Stromovce
stékají slasti města,
jsou jazykem chodce,
který náhodně potká
tři jezdkyně
na různých koních.

On k nim nemluví,
ale ony ho sevřou.

 

 

Líbeznice

Kyrie trávo noh.
V. polyká copy své milé,
jenže ona ho odbývá.
Kyrie braši slastí,
chce jí dát proutkem na holou,
ale ona se nechce svlíknout.

Na zdi zavěšený lívanečník,
zámek prostoty
lepkavý dodnes.
Zkus ji kousnout, když hubuje.
Tak?

Jest krajina domova
na podzim rozoraná
hejblátky traktorů
a opět zhlazena do jalova.
Myje ji
– nach den čerň.

 

 

Leopardice na smíchově

Leopardice po perónu přechází
je už stará
drápky zapichuje do lůžek
kolem dvaadvacáté
nožík vytahuje
a obřezává jinochy.

Kohoutka umdlévajícího
nechá projít
pak tne za zády jemu kouzelnicky
a tělo schová do deky.

 

 

Prales

Za tlukotu dešťových larg
přistávám na břehu řeky
konce kopřiv a trav
míří k zemi a mizí
ve vodním převleku
prales čpí zdechlinou
koupe se v řece
po nerovném zápase
přece vyplavou krvavé skřele.

 

 

Pusy

Mezi stolem, nosem a zadkem
kručí mluvčí z pusy.
Pusy dívčí řeči
před oknem
obehnaným výhledem.

Tam
paláce vlhké v okapech,
lopuch přes jejich mřížoví,
mluvčí z pusy líčí.

Pak
potutelné klekání Manuely,
když ohlazený bílý tesák líže,
před očima žádné řeči,
jen z pusy dorty hraje.

 

 

Klacek

Ve dvou teplých zemljankách
bydlí oči milovníka alkoholu
a ještě u řeky za sklem za deště –
a na náměstí bří synků,
kde prošel cikánský klacek
pokoženkovaný s igelitkou

METROSTAV

Milovník alkoholu
při tanci chápe ženu eroticky
jako dobře rostlý buk ve Hvězdě
s vyrytou píčou v úrovni očí
a klacek s chorošem,
jako výřez barokní sochy.