Slovo nakladatelky Terezy Riedlbauchové ke sbírce Okraje višní

Johanka Hořejší byla jednou z nejlaskavějších bytostí ze všech autorů Literárního salonu, s nimiž jsem přišla do kontaktu. Je rovněž nejmladším debutujícím autorem, kterého jsem vydala. Stane se totiž jen výjimečně, že někdo tak mladý napíše pozoruhodný text (psala ho od svých 18 do 22 let). Její sbírka Okraje višní mě ihned zaujala i přes množství zaslaných rukopisů. Vyšla v roce 2010, když Johance bylo 22 let, a citlivými ilustracemi ji doprovodil Ján Petrovič.

Do sbírky Okraje višní se promítá Johančin vztah k biologii v podobě rostlin a živočichů, které do ní vstupují. To se promítá nejen do názvu sbírky, ale také do názvu dvou oddílů Horké květy a Rorýsí sny, z nichž každý obsahuje 20 básní. Její sbírku nejlépe charakterizují slova jako křehkost bytí, chvění, prolínání, protékání, mizení hranic mezi bytostmi, ale i mezi bytostmi a předměty či místy. Důraz je v ní kladen na bytí tady a teď.

V oddíle Horké květy se objevují rostliny jako ořech, hadovka, narcis, tulipán, magnólie a živočichové jako had, hmyz, holub. Oddíl je postaven na kontrastu mezi ztuhlostí a tekutostí, přičemž tekutost převažuje („ředěné mléko nalité do ulic“, „šedobílý den se nalévá šťávou/, a těžko zachytitelná písmena/ tuhnou na papíře jako sádrový odlitek“, „na dně mém/ jak máslo tají vzpomínky/ na horkých plátech rudého zvonu“). Dalším kontrastem prvního oddílu je chlad a horko, přičemž výrazně do popředí vystupuje horko s výrazy jako pálit, hořet, žhavý („ruce spálené od horkých květů/ které se nenechaly utrhnout/ pálí“, „omývají jejich těla/ chladná a hladká/ jako hadí kůže“, „zkroucená kopyta vosku/ pobíhají žhavá po mém pokoji“, „utíkáš/ jak hadí smyčka v žáru noci“).

V oddíle Rorýsí sny rostlin i živočichů násobně přibývá. Z rostlin jsou to: magnólie, višně, bodlák, mandlovník, z živočichů: mouchy, rorýs, rybky, plž, měkkýš, dikobraz, korýš, myšky, mravenci, brouk, vrána. Pro tento oddíl je charakteristické napětí mezi celkem a částí či torzem, přičemž převažuje torzovitost („skořápky dneška zůstaly opuštěné“, „[hroty nebe] uštípnou seschlé hlavy“, „jen torza slov se pošťuchují v trávě“).

Debut Johanky Hořejší nezapře vliv dekadence s důrazem na pomíjivost a marnost, ale nechybí v něm první milostné zkušenosti, spojené s touhou, prázdnem či naplněním. Okraje višní jsou obrazivým objevováním světa.